Dáma na rozcestí – a na jih a na sever

Opustila jsem hluboké lesy a směřovala do vnitrozemí. První budovou, kterou jsem po dlouhé době uviděla, byla vojenská rota v Martínkově. Neuvěřitelně ošklivá, připomínající kravín. 

Příliš nová na zbourání. Příliš daleko na to, aby se dala využít. Před lety tu provozovali  muzeum totalitního režimu. Ale chyběli návštěvníci.

Silnice  do obce s malebným názvem  Studánky  vede lesem, do mírného kopce.  Na vršku  se krajina otevře a nabídne romantický pohled na louky, střechy domků a špičku kostelní věže.  Z blízka pak  pohled na noční podniky a vietnamské obchody.

Bylo poledne. Vedro.  Koupila jsem si pití a pokračovala na jih.  Už mi zbývalo jen asi pět kilometrů do nejjižnějšího bodu  České republiky. Ve Studánkách jsem se opravdu zdržovat nechtěla.   Měla jsem v plánu udělat si přestávku  o pár kilometrů dál - u  rybníčku.  Těšila jsem se, že se opláchnu, posadím do stínu a nechám odpočívat kotník, který už začínal protestovat.

Jak to v životě bývá, představa je jedna věc a realita jiná. Rybníček vypuštěný, blátivý,  útočili tam ovádi a pralo sluníčko. Přestávka tedy žádná, šla jsem dál. Na jih.

Cesta k nejjižnějšímu bodu vede mezi  loukami  a  vypadá  krásně. Z dálky.  Jenže zkuste si jít po tom hrubém štěrku, kterým je vysypaná. Bylo vedro,  nasadila jsem svůj model  „Polednice“. Na hlavě  klobouk,  přes ramena a batoh  přehozený barevný šál.  V ruce turistické hole, odlehčovala jsem kotník. Občas mě míjeli cyklisté. Všichni do jednoho uctivě zdravili.  Česky i německy.

V nejjižnějším bodě  jsem se moc nezdržela. Věděla jsem, že  potřebuji  stihnout dopravu domů z Vyššího Brodu.

Takže zase stejnou cestou zpět.  Na sever. Domů. Do.... To mi bylo ale vedro! 

Vlekla jsem se v horku na křižovatku v Radvanově. Pak na Mlýnec  a okolo Studáneckého rybníka  kolmo vzhůru do kopce, podél lesa. Tady žádné davy nechodí. Pěšinka  byla zarostlá, ale krásná.   Jen já už sotva pletla nohama.

Do Vyššího Brodu jsem se dovlekla s vrzajícím kotníkem, těžce se opírajíce o hůlky. Zahlédla jsem svůj odraz ve výloze. Musela jsem se smát.  Každý normální člověk, když už by se rozhodl chránit se před sluncem šálem, přehodil by si jej přes ramena. Až pak by si nasadil batoh. Já ovšem měla šál přehozený přes sebe i přes batoh. Z výkladu na mne koukala Polednice s hrbem. Kulhající. Potkat mě v temném lese, tak položíte peněženku a  utíkáte.

 A víte co? Bylo mi to  jedno.  Na náměstí jsem se  sesunula  na židli v restauraci.  Zabalila přestrojení za Polednici do batohu. V klidu jsem se najedla. Autobus  nejel, dokulhala jsem na nádraží  a  jela k domovu. 

Bylo to hezké a bylo toho dost. Ušla jsem téměř devadesát kilometrů ve dvou dnech.   Byla jsem zase o zkušenosti  bohatší.  Ale líbilo se mi to náramně. Hned bych vyrazila zase.  Až bude kotník souhlasit.