Dáma na rozcestí – a cestou čtyř kamenů: Kámen první

Už to tak bývá. V životě i na cestách.  Děláme si plány a představy a ono je to pak jinak.   Je na nás, jak si s tím poradíme. 

Představovala jsem si další z cest s kamarádkou. Letní počasí, pohodová cesta podél hranic. Už jsme tak šly po etapách ze Železné  Rudy do nejjižnějšího bodu České  republiky. V plánu bylo jít po hranici dál, ideálně do Znojma.

Po prvním dnu společné cesty bylo všechno jinak. Počasí špatné, kamarádka  unavená, na nohou puchýře.  Bylo na čase plány změnit. Půjdu sama, bez ohledu na počasí. Kamarádka se připojí později.

Další den jsem  tedy znovu stála na nádraží. Všechno bylo ale jinak, než první den.  Jela jsem sama a jinam. Tam, kde jsem končila – do Horního Dvořiště. Venku  se jako zázrakem udělalo krásné počasí.

Vlastně jsem měla pocit, že všechno je přesně tak, jak to má být. Počasí už být lepší nemohlo. Nepršelo, bylo teplo, ale ne horko.  Cesta z Horního Dvořiště - Českého  Heršláku,  vedla  krásným  bukovým lesem. Všude spousta hub, lesních jahod a borůvek.    Cestu přetínaly pozůstatky po koněspřežné dráze. Bylo na co koukat.  Pak pěšina mezi loukami k Dolnímu Dvořišti. Čistá radost. 

Idylický výhled ze Šibeničního vrchu na Dolní Dvořiště.  Neuvěřitelné  spojení nočních podniků s kostelem v Dolním Dvořišti.  Tím jsme profrčela jako rychlík. Radar mi  tam změřil rychlost chůze 6 km za hodinu. Pak dál, po budoucí cyklostezce. Mířila jsem na Svatý Kámen.

Když jsem si plánovala cestu, věděla jsem, že chci jít co nejblíž u hranic. Že chci vidět zajímavá místa. Každý má pěší cestování jinak. Někdo  má v plánu  spíše sportovní výkon. Uběhnout nebo ujít  trasu  mezi  dvěma body co nejrychleji .  Jiný  chce vidět  hezká  místa  a jiného na cestě zajímají  lidé a jejich příběhy. Další  jde po trase, kterou mu naplánovali jiní.

Já si musím svoji cestu  naplánovat sama. Snažím se  neminout zajímavá místa a třeba si k nim i zajít. Zajímají mě příběhy lidí. Těch na cestě i těch, kteří  tam žili a žijí.  Zajímá mě příběh krajiny  Většinou se  ale nikde nezastavím nadlouho.  Kamarádka pro mne musela zavést pravidlo  „tří minut“.  Tedy alespoň na tři minuty se zastavit a dívat se na to hezké. V mém podání je to někdy minuta a v jejím  čtvrthodina. Tak to musíme zprůměrovat.  Musela jsem se to naučit a jsem za to ráda.

Ráda jsem si zašla na Svatý Kámen. Vzala jsem to po pěšině  podél  lesa a po louce.  Mnoho lidí tudy nechodí, stará vozová  cesta je zarostlá. Škoda.

Svatý Kámen  bylo  kdysi významné poutní místo na rozhraní Pošumaví a Novohradska. Býval tady rozhlehlý areál s kostelem zasvěceným Panně Marii Sněžné,  s klášterem, kaplí nad studánkou a zázemím pro poutníky.  Po odsunu německých obyvatel byl od padesátých let 20.století areál poničen státním statkem a armádou. Stejný příběh jako na mnoha jiných místech. Bylo to místo původním obyvatelům tak  vzácné, že si na rakouském území (u Hiltschen) postavili repliku kostela   a v devadesátých letech  významně přispěli   svými dary na obnovu kostela  původního. 

Až na místě jsem  to pochopila.  Stojí opravdu za návštěvu. Celý areál byl otevřený všem poutníkům.   Zůstala jsem dlouho a nechtělo se mi odcházet. Je to jedno z míst, kam se chci vracet.  A nejenom pro  tu výbornou vodu ze studánky.

 Pravidlo „tří minut“ jsem si prodloužila asi tak dvacetkrát. Nerada jsem odcházela, ale těšila jsem se na další místa.

 Zastavila jsem se u tvrze Tichá. Ta je opravována  středověkými stavebními technikami.  Jednou to bude zajímavé výletní místo.     Pokračovala jsem do Cetvin.  O obnově  kostela jsem hodně slyšela a těšila jsem se na podobný zážitek jako na Svatém Kameni.

Kostel byl sice opravený, ale zavřený, úzký pás okolo vysekaný, dál jen  kopřivy. Vojenská rota naproti  pobořená.  Křížová cesta poničená po těžbě dřeva, studánka mrtvá, pramen zanesený. Dokonalý protiklad.  

Z vojenské roty má prý vzniknout hotel.   To asi není špatně.  Pokud  tam bude mít kdo pracovat.  Jsou hotely a penziony na Novohradsku, které  najímají  na léto brigádníky a s koncem  letní sezony  zavírají. Léto je na Novohradsku  krátké.  Pokud neseženou kuchaře,  navaří  jídlo do zásoby a zamrazí.  Turistům je  prodají stejně  jako čerstvé.

To je hodně daleko od toho, jak to původně v horách  fungovalo.  Nejprve se místní starali o půdu a dobytek a k tomu postupně začali  poskytovat ubytování.  Když jste přijeli poprvé, byli jste návštěva. Když podruhé,  potřetí, byli jste staří známí.  Podobně to funguje  v penzionech za hranicemi dodnes.  Čas ukáže, jak to bude na Novohradsku.