Dáma na rozcestí – a cestou čtyř kamenů: Kámen druhý

Novohradsko se mi shodou okolností  stalo místem,  kam se opakovaně vracím. S manželem, který  tenkrát ještě manželem nebyl,  jsem  byla u toho, když se stříhala Železná opona na Novohradsku.  Dodnes máme ještě doma kousek ostnatého drátu  schovaný.

Tamní nedotčenou krajinou mě provázel kamarád, přírodovědec, který později napsal   o Novohradsku  několik knih.

 Jiný známý mi ukazoval místa, kde žila  před válkou jeho babička a vyprávěl o jejích osudech.

  Žofínským pralesem mě provázel  starý lesník, který  se vyučil ještě u Schwarzenbergů na Hluboké a zažil i  působení Buquoyů  na Nových Hradech za války. 

 V klášteře  na Nových Hradech  jsem přespala v době, kdy  jej obývali servité.

Byla jsem i na  Starém Svýcarském domě, o který se pečlivě starají Skauti. 

Nespočítala bych, kolikrát jsem byla na Nových Hradech, v  Terčině  údolí, na Hojné i Dobré Vodě,  kolikrát jsem  byla na Vysoké, Kraví  i Kuní  hoře.

 Přesto  je na Novohradsku nepřeberně míst, kam jsem se ještě nedostala.  S Novohradskými horami  to mám  stejně jako se Šumavou: někdo je proběhne  za den, někomu na to nestačí celý život.  Poznávám je celý život a stejně je neznám.

Je  správné stavět na místech po odsunutých  obyvatelích?  Co udělá  spekulace s pozemky s krajinou Novohradska?  Úvahami jsem si krátila cestu  na Vodní kámen.

Podle pověstí  voda ve Vodním kameni léčí zrak. Je to místo jako stvořené pro odpočinek poutníků. Stranou všech cest, ukryté ve stínu stromů.   Ráda jsem se tady zastavila a nechtělo se mi odcházet. Snad tady ten klid a čistota vydrží i pro další  generace.

Nad krajinou se  začaly stahovat  těžké mraky. Blížila se změna počasí.  Věděla jsem, kde dnes budu spát a tak trochu doufala, že to nebude  pod plachtou tarpu.   Na rodinné farmě  v Janově Vsi poskytují možnost stanování, případně i ubytování a občerstvení.  Žádný luxus, ale zato jsou zvyklí na zaprášené a upocené cestující.  Jako zázrakem se podařilo u nich jedno místo se střechou nad hlavou najít. To jsem byla hodně vděčná. Další dny už  jsem s žádným luxusem v podobě  teplé vody a elektřiny nemohla počítat.

U snídaně se nás poutníků ráno sešlo více. Sympatický ultramaratonec, který  běžel  z Aše až tam, kam to stihne o své dovolené.  Probrali jsme zkušenosti s vybavením  i cestami.  Byl tam i velký mládenec s velkým batohem a velkým švýcarským ovčákem.  Žádný z nás se ale dlouho nezdržoval.  V noci pršelo a další déšť byl na spadnutí.

Z Janovi Vsi jsem uháněla na Dolní Přibrání.  Běžec byl už dávno pryč, velký mládenec  těsně přede mnou.  Na křižovatce jsem se odpojila a zamířila na cestu podél hranic.  Ideální  cesta pro mne.  Žádné davy tam nechodí.  Začínalo pršet, přidala se hustá mlha. Počasí  bylo na houby.

Z mlhy se vynořily  stromy spadlé přes cestu.  Mlha pohltila všechny zvuky. Jako by se svět kolem zmenšil. Najednou  vedle mne rána jako z děla! Vpravo od cesty se zlomil strom. A zase to  ticho….  Jen  moje tlukoucí srdce. Byla jsem blízko infarktu. Tady nikdo nekácel.  Jen příroda. Přeskočila jsem kmeny stromů ležících přes cestu a uháněla dál.