Dáma na rozcestí – a cesta někam

Tohle jsem asi vážně přehnala. Měla jsem toho dost. Navíc jsem si za to mohla sama. Zbývalo mi už jen pár kapek vody. Končil horký letní den. 

Měla jsem v nohách desítky kilometrů v horském terénu a nevěděla  jsem nic chytřejšího, než  špatně odbočit.

Bloudím často a ráda. Když mám dost času, když jsem odpočinutá, když nechci chodit po značených cestách.  Mívám  to pod kontrolou.  I teď jsem  věděla, kde jsem udělala chybu. Vracet jsem se  ale nechtěla.  Některé zážitky nemusí být nutně pozitivní. Stačí, že jsou intenzivní. Možná pro to se vydávám ve svém, řekněme  zralém  věku,  na cesty krajinou.

Cesta mě učí pokoře, trpělivosti … Teď  by se mi trocha trpělivosti a pokory hodila.  Nemělo smysl se vracet, cestu před sebou  jsem znala. Potřebovala jsem doplnit vodu. Naposledy jsem si ji  filtrovala z potoka ráno. Zbývalo mi na dně lahve. Věděla jsem, že  nahoře na kopci  voda je. Také restaurace a turisté.  Nic z toho jsem původně neměla v plánu potkat.   Díky téhle neplánované odbočce budu muset ujít  cestu plánovanou na dva dny za jeden den. V horkém letním dni.  Vzpomněla jsem si na kamarádku.   Ještě, že tady se mnou nebyla. Tohle bych jí nemohla udělat.  Čekal mě výstup na další kopec přes tisíc metrů vysoký. Ten den už šestý.

V takové situaci  by si  kamarádka  povzdychla a řekla: „ Ach jo.  No, tak jdeme…“

V těch dvou větách je vlastně celá životní filozofie:

-Co  bylo, to bylo. Nemá smysl se vracet.

- Co bude, to bude.  Můžeme se připravit, ale všechno neovlivníme. Dopadne to tak, jak má.

- Teď je teď. To jediné můžeme ovlivnit.

 Ach jo.  No, tak jdeme…

Přitom   zatím šlo všechno krásně. Na nocovišti nás bylo málo.  Opustila jsem jej první, ještě za tmy.  Chtěla jsem stihnout východ slunce nad Plešným jezerem. Přišla jsem sice až v průběhu představení, divadlo jsem měla  ale celé pro sebe. Byla to čistá radost.  Měla jsem jen pro sebe i  vrchol  Plechýho.  Ranní slunce ho zabalilo do měkkého světla,  absolutní krása.

Při sestupu kamenným mořem jsem sledovala  v dálce stříbrné zrcátko Lipna a před sebou vrcholky  Studničné, Hraničníku, Schönbergfelsen a Smrčiny/Hochfichtu.   Přicházel horký letní den.

Při sestupu dolů jsem  si vzpomněla na svoji první  cestu.  Vzala jsem to tenkrát na Plechý kolmo vzhůru, kamenným mořem, napříč  vrstevnicemi. Měla jsem těžké pohorky i batoh, zato ale slušivou outdoorovou sukni.  Musela jsem se smát, jak jsem tenkrát vypadala:

„Slunce  pálilo,  cesta  se ztratila v kamenném moři.  Jinudy, než kolmo vzhůru už to nešlo.   Stoupání na vysoké a vratké kameny byl zážitek. Tady jsem ocenila hůlky.    Batoh se chtěl vrátit do údolí i se mnou.  Sukně –  to byla pěkná blbost. Sice ze spodu hezky větrala, ale dlouhý krok se v ní udělat nedal. Ohrnula jsem si  ji na velikost  čelenky do vlasů. Stejně nikde nebyla ani noha.

Plazila jsem se vzhůru. Pot ze mne tekl proudem. Občas jsem se zastavila, hůlky zapřela o ramena a jenom funěla.   Přesně v téhle chvíli, se zadkem vystrčeným do údolí, jak jsem vyvažovala batoh,  se za mnou ozval zvuk drolících se kamenů.  Kolem mne se mihla taková barevná šmouha – mládenec ve sportovním oblečku, na nohou trekové  botky a lehký batůžek. On do toho krpálu běžel! Co běžel. Skákal jako kamzík!  Tak já ho chápu, s tím výhledem, který jsem mu  svým vystrčeným pozadím nabídla, bych byla na jeho místě taky uháněla. Já se tak lekla, že jsem málem letěla po zádech do údolí.“

O několik let později jsem  šla s poměrně lehkým batohem, v trekových botách ověřené značky a  v přiměřeném oblečení po  úbočí stejné hory.  Byla to čistá radost.

V průběhu rána jsem postupně  přešla přes vrcholky Studničné, Hraničníku, Schönbergfelsen a Smrčiny (Hochfichtu).  Až při  cestě  do údolí jsem potkala jednoho běžce a skupinku pracovníků národního parku.

Většinou  tady  žádné davy nechodí.  Trasa není úplně snadná: sestup kamenným mořem, šplhání na vrcholky hor, strmé klesání do údolí.

V údolí jsem odbočila na cestu k Medvědímu potoku.  Voda  v něm je křišťálově čistá. Pro jistotu jsem ji ale stejně přefiltrovala.  S občerstvením na další cestě  jsem  raději nepočítala. 

Vyšla jsem z lesa u  cyklostezky  poblíž Josefova Dolu. Bylo horko.  Nasadila jsem si apartní klobouček a přes ramena přehodila  šál.  Už jsem  tušila, jak  v tom vypadám. Jako Polednice. Ale byla jsem chráněná  před sluncem a fungovalo to skvěle. Vděčně jsem si vzpomněla na kamarádku, od které jsem šál dostala. Projíždějící cyklisty jsem patrně také zaujala. Jeden každý se po mně  podíval a většinou i uctivě zdravili.  Chápu… Polednice…

Cesta přes Házlův kříž byla  kouzelná.  Nejprve  široká, prašná cesta podél bývalých zahrad. Pak  lesní  cesta a nakonec pěšinka v lukách. Bylo poledne,  posadila jsem se ve stínu břízy. Blížil se ke mně pár starších cyklistů.  Pán na mne už z dálky volala: „Nevíte, za jak dlouho se dostaneme někam?“

Tak tady byla každá rada drahá. Odpověděla jsem: „přiměřeně, přiměřeně…“  Asi ho to úplně neuspokojilo.

 Po  cestě jsem nad jeho otázkou uvažovala.  Třeba ho někdo někam poslal…  Ano i do P…. se dá dojet. Jen je to  ze Šumavy trochu z ruky.  Je to až na samé hranici jihočeského kraje, u Volfířova. Nebo byl pán filozof a myslel to společensky?  Jako, že bychom měli směřovat k nějakým lepším zítřkům? No já nevím, ale to už tady jednou bylo a moc se to neosvědčilo.  Pětileté plány a tak…

Pokračovala jsem  pěšinou mezi  horskými loukami a pastvinami.  Byl krásný letní den. Někdy je lépe nevědět předem...