Žena muže dobývat (ne)může

    Jako malá jsem měla děsnou hrůzu ze stárnutí. Ten proces mě bavil jen v době, kdy můj věk šplhal k číslu osmnáct, protože to mi samozřejmě slibovalo otevření nových obzorů, ale obludná čísla jako třicet, padesát nebo snad i vyšší byla mojí noční můrou.

    Dneska už se tomu směju. Možná i proto, že jako matka to beru všechno trochu jinak. Matka je totiž asi ta nejlepší diagnóza, kterou se můžeme v tom (z pozice dětských očí) obludném věku nakazit. Ale všeho s mírou.

    Když se před několika lety vracela moje kolegyně po mateřské dovolené, připadala mi jako z jiného světa. Házela kolem sebe zdrobnělinami a pacienty měla tendenci vodit po chodbě za ruku. Uplynul nějaký čas a i já vykazuji známky šílenství, které už je přes tu míru. Všechny pacienty (i dvoumetrové stokilové) prosím, aby mi podali svoji ručičku, zvedli zadeček, otevřeli pusinku a při výkonech, kterými jim působím bolest, říkám: „Ššš, no, to je ale statečnej šikulka!“

    Rozdíl mezi mnou a tou kolegyní je v tom, že ji už to dávno přešlo a její ratolest  má nakročeno k vlastním dětem. Pravda, i u nás doma už řešíme výběr té jediné pravé na celý život. Doba je zkrátka nějaká rychlejší, protože já byla v sedmi letech v porovnání s Matesem asi dost zaostalá. Tenkrát jsem sice uháněla Martínka ze třídy, ale nakonec jsem uposlechla rad zkušených, že se to nehodí, protože děvče se má podle pravidel naopak nechat dobývat, a přestala jsem tedy tlačit na pilu. Výsledek se dostavil. Martínek opravdu začal dobývat. Jenže ne mě, ale Petrušku, co seděla u okna, a tak jsem se pokorně vrátila k oblékání panenek.

    „Mami, fakt si můžu vzít jenom jednu ženu?“ ptal se mě Matěj koncem prázdnin, čímž mi poodhalil důvod jeho dumavého výrazu posledních dní.

    „Fakt jenom jednu,“ oznámila jsem mu se soucitným pohledem, jenž ho postavil před vážné rozhodnutí, jestli bude chodit dál s Anežkou, která zůstává ještě ve školce, nebo s Kájou, která společně s ním bude brázdit školní chodby.

    „Tak to si asi budu muset hodit korunou,“ prohlásil bezcitně, což ve mně odstartovalo pobouření a školení o tom, že se přece nemůže rozhodovat podle orla a panny, ale musí se rozhodnout podle toho, jak to cítí.

    „Tak jo, nechám si Káju, ale Anežce asi pukne srdce,“ řekl po chvilce a tříletý Kuba, který si už několik týdnů hraje na pana doktora, prošel se svým kufříčkem a suše konstatoval, že na tu puklinu dá Anežce náplast. Nevím, jestli tím chtěl bratrovi ulehčit situaci, ale spíš jen chtěl jako správný lékař zastavit případné krvácení.

    Uběhlo několik dní, kdy se mi zdálo, že můj starší syn už má ve svém citovém životě jasno, protože se pořád ptal, kdy už mu bude těch osmnáct, aby se mohl konečně oženit. Jenže srdci neporučíš a to jeho prostě pořád bilo pro obě ty malé slečny.

    „Mami, víš, co se mi dneska zdálo?“ položil mi dotaz koncem září.

    „To nevím, co?“

    „Že sme byli nakupovat a potkali sme tam Anežku a Káju. A mami, vobě se tam začaly hrozně hádat a prát se o mě, a pak…pak mě každá chytila za jednu ruku a tahaly mě, že sem myslel, že mě rozpůlí!!!“ popisoval barvitě a zároveň předváděl rekonstrukci, jak v tom boji lítal chvilku na jednu a chvilku na druhou stranu. Posadila jsem se k němu a jako empatická matka jsem ho objala kolem ramen a zkusila vyjádřit svoji účast: „To muselo bejt ale hrozný, viď?“ Podíval se na mě těma modrýma očima, které se rozzářily, hluboce se nadechl, zasnil se, a pak z něj vypadlo: „Ne, mami, to bylo strašně krásný!“ V tu chvíli mi došlo, že s tím jak plyne čas a země rotuje, se možná i staré zvyky o mužích dobyvatelích nějakým kolečkem přehouply na to něžné pohlaví. A možná je to úplně jinak. Třeba je to všechno jenom šílený omyl. Vždyť přece už vyhnání z ráje má na svědomí Eva, kapesníčky házely chlapům pod nohy taky jenom ženy a něžnost? Tu přece čekáme od mužů taky, tak kdo se v tom má vyznat. Každopádně mně to hlava nebere. A tak se bojím, že diagnóza, kterou mi sdělil minulý týden Kuba, nebude daleko od pravdy:  „Mami, já se ti kouknu uchem do hlavy, jo? Hmmm, hmmm ….je to dobrý, nic v ní nemáš!“

    Aspoň se mi s tou prázdnou hlavou snáší ten obludný věk a divná dobývací doba tak nějak lehčeji, ale chápejte, kamuflovat to prostě musím.