Vycvičme si svého špeha

    Už ráno jsem se vzbudila s divným pocitem, že se něco stane. Takže když mi cestu zkřížila černá kočka, rozhodla jsem se neštěstí odvrátit.

    „Huš, kšá, kšá, huš…!“ pokoušela jsem se ji zahnat, a když to nepomohlo, rozeběhla jsem se, začala kličkovat a snažila se té nositelce zla zamezit, aby mi přešla přes cestu. Nepovedlo se. Vzpomněla jsem si, že jako malé holky jsme to řešily prudkým otočením a odplivnutím, a tuto variantu jsem chápala jako svoji poslední šanci. Pozdě. Zlo právě začínalo vládnout a při prudkém otočení mi postavilo do cesty otevřená vrata od vjezdu k zahradě rodinného domku, která jsem poslala s úlevou vpřed. Jenže ta se po dvaceti centimetrech zarazila, odrazila, nabrala zpětný chod a narazila mi přímo do nosu, který se tím okamžikem stal rudým průplavem.

    Začal mi operační den.

    Zastavila jsem napřed svoje krvácení a potom to Kubovo. Jak mi totiž letěl na pomoc, zakopl o obrubník a sedřel si obě ruce. Doma jsem pokračovala zašitím tržných ran na jeho bundě i kalhotách, provedla jsem precizní odříznutí čepice přilepené žvýkačkou ke Kubovým vlasům, přišila téměř amputovanou Spidermanovu ruku, provedla suturu urvaného suchého zipu na botě a ledovala oběma dětem boule na čele, neb se chlapci špatně domluvili na „přednosti běhu“ při souběžném vycházení ze záchodu a dětského pokoje. To vše za neustálého odbíhání od operačního stolu, protože jsem byla odvolávána, abych fungovala jako smírčí soudce sourozeneckých sporů, a při pohledu do obou dětských pokojů, kde veškeré věci z poliček, skříněk, bedniček a nevím čeho ještě změnily svá působiště za účelem vytvoření obrovské neúčelné hromady, jsem na chvilku uvažovala i o povolání popravčí čety.

    Moje únava(lenost) pak od stolu po dětech házela slovy: „Matěji, měj rozum, jsi přece starší! Kubo, nech to bejt, na to jsi ještě moc malej! Matěji, ty seš snad horší než von! Kubo, tak buď rozumnější, nechovej se jako von!..........“ 

    Až mi to došlo. Tohle byly přesně ty věty, co jsme z nich se ségrou měly v dětství kopřivku. A já jako prostřední dítě jsem to slízla vždycky rovnou z obou stran. Vlastně ze tří. Když ségra dospěla do věku, co posílá jako své předvoje pupínky na obličej a občas škrtne o nějaké to lýtko, byla jsem ji přidělena jako prodloužené maminčiny oči a uši. Hlavně v létě na chalupě. To se tam houfovala lufťácká a vesnická omladina, které jsem musela pod nátlakem slíbit, že moje druhé oči zůstanou slepé, uši hluché a vlastní ústa němá. Když jsem ale byla(já – mírumilovný tvor) svědkem toho, jak jednomu strejci na kraji vsi kradla ta banda slepice zaháněním do bažin v lese, kde je pak jako na oko zachraňovala, aby si je mohla na ohni upéct, moje smysly se vrátily a já doma promluvila. Naposledy. Dalšího dne mi byl pod polštář strčen useknutý slepičí pařát a dopis s varováním, že pokud ještě někdy něco ceknu, dopadnu úplně stejně, jen s tím rozdílem, že ten řez bude proveden pod krkem. Od té doby jsem snad zapřela i čich a hmat. Pro jistotu.

    Tahle vzpomínka mi zablikala výstražným světýlkem, a já si slíbila, že se vždycky budu spoléhat na vlastní oči, děti nebudu vysílat jako špehy a na rozdílnost jejich věků nebudu tolik upozorňovat. Jenže to jsem ještě nevěděla, co se večer dozvím od Matěje, když jsem opět po nějaké době vraždila šediny. Chvíli na mě koukal, a pak mi s výrazem nepochopení povídá: „Mami, já se ti fakt divim, že si tam furt patláš tu černou barvu, tátovi se přece daleko víc líbí blondýny.“

    Bum! Moje předsevzetí bylo tatam.  

    Nějak k tomu závěru ten kluk přijít musel. Tak „malej“ už totiž zase není, a tak je třeba zjistit podrobnosti. Povolávám tedy do zbraní vlastní děti, které budou od této chvíle nasazeny na otce jako diktafonek s očima, a raport budou skládat denně! I kdybych měla použít nátlak slepičím pařátem.