Tělo nepůliti aneb Jak jsme doma rodili

    Nelhat. Hlavně dětem nelhat. Všechno pěkně vysvětlit, trpělivě odpovídat na otázky, a pak se jen kochat a sklízet sladké plody perfektní výchovy.

    Tak tuhle pohádku už jsem slyšela tolikrát, že jsem naivně uvěřila, že ty plody se sklízí záhy po zasetí. Ale ouha, u nás doma to zřejmě nebudou plody výchovy, ale výplody fantazie.

    Od doby, kdy Matěj kouzlo příchodu na svět z větší části spíš tušil, už uběhl nějaký čas, a Ježíškova dětská encyklopedie mu otevřela nevídané obzory. Nejdřív jsem si myslela, že jako kluka ho bude zajímat prakontinent, tvary sopek, toulání vesmírem nebo oceánské proudy, ale po prolistování té „bichle“, se neomylně vracel k rozmnožování. Nejvíc ho zaujalo oplodnění, rýhování a hnízdění vajíčka. Všechno odvykládal téměř s dokonalostí primáře gynekologie, ale porod vždycky zkrátil pouhým konstatováním: „No a v týhle fázi už to mimino ta máma vyprdne.“

    Loni si rodina mé švagrové pořídila psí miminko. K jejich psí holčičce tak přibyl budoucí psí taťka. Před čtrnácti dny už nám poslala fotky jejich štěňátek. Matěj jen nevěřícně koukal a vůbec nechápal, čí ti malí čmucháčci jsou.

    „No přece Betynky a Karýska,“ objasňovala jsem situaci.

    „Mami, prosim tě, nedělej si ze mě srandu, copak Karýsek může mít děti, dyť je ještě malej!“ začal se rozčilovat, zatímco kroutil hlavou nad tím, jak matka, co už přivedla na svět dvě děti, může tvrdit takové nesmysly.

    „U psů je to rychlejší, víš, s tím tatínkovstvím,“ hájila jsem tak trochu i sebe, že nejsem tak nevzdělaná. Chvíli na mě zůstal koukat, a pak to uzavřel : „Ježiši mami, jak to mluvíš, tak snad chceš říct, že už se z něj stal pořádnej samec jako je náš táta! A nech si tyhle dětský výrazy.“

    Naproti tomu Kuba neřešil ani otcovství ani cestu na svět. Jenom prohlásil, že se pejsci narodili. Protože si prohlíží neustále své album z porodnice, nad nímž konstatuje, že se narodil v Motole, plakal, byla mu zima a byl špinavý, tak mu rození přijde jako normálka. Jediné trauma se u něj dostavilo, když jsme museli naposledy s jeho srdíčkem rychle do Motola. Slovo Motol mu asociovalo to album a akt zrození. Držel se futer ordinace a na plné pecky zoufale křičel, že dovnitř nepůjde, protože už se nechce narodit. Vypadala jsem tam jako matka „cvokyně“.

    Nicméně, Matějovi otázka příchodu na svět asi nedala spát, a včera přinesl svoji encyklopedii. Neomylně ji otevřel na dvojstraně, kde je průřez tělem těhotné ženy, a začal se pídit nad poslední fází těhotenství. Nejdřív jsem měla tendenci uzpůsobovat  realitu adekvátně dětskému věku, ale vždycky jsem byla napomenuta, ať mluvím vážně, protože tohle je vážná věc a o té se nežertuje. Po chvilce se k nám přidal i Kuba, jemuž se rozpůlená „těhule“ líbila natolik, že se s plyšákem v ruce dožadoval kuchyňského nože. Než teda došla řeč na vypuzovací fázi, proběhlo školení o tom, že tělo půliti, znamená člověka vražditi a hračku ničiti. Nevím jestli si z toho něco vzal, neboť po neúspěchu vydyndat na mně nůž, uzmul bratrovi v pokoji nůžky a zabodl je myšce do břicha. Možná se pokoušel o císařský řez. Nevím. A po zkušenostech s jeho sklony, už radši ani nepátrám.

    Konečně došlo k popisu závěru porodu.

    „Mami, ukaž mi, kudy přesně to miminko musí prolézt,“ ptal se úplně konsternovaný Mates.

    „No tady, koukej, vidíš? Tohle úzké místečko, tak tudy se musí protáhnout, víš? Ta maminka mu musí pomoc tím, že tlačí,“ popisovala jsem pravdivě bez jakéhokoli zkreslování.

Matěj se chvíli koukal na ty porodní cesty, a potom tak procítěně, až mě to zarazilo, prohlásil: „Panebože mami, to ale musela bejt strašná bolest!“

    „No, to máš pravdu, to byla,“ vypadlo ze mě s takovým tím zadostiučiněním, že můj syn si je vědom, co jsem pro něho vytrpěla, ale opět jsem byla posazena zpátky na zem.

    „Fakt? Mami, ty si to taky cítila, jak mě bolela ta hlava, když si mě rodila?“

    Co k tomu říct, snad jen tolik, že dnes už tedy vím, jak je to s tou hrou na pravdu. Je to s ní podobné jako s tím zahradníkem. Ten, co se snaží a jede podle příruček, sklízí plody trpké. Ten, kdo tomu tolik nerozumí a řídí se instinktem, má úrodu jedna báseň. Takže se přestávám tolik snažit, třeba to dopadne dobře, vždyť nejlepší brambory má vždycky ten nejhloupější sedlák, no ne?