Štěstí tak trochu naruby

Denně se setkáváme s nevysvětlitelnou honbou za štěstím. Pro štěstí jsme ochotní udělat  téměř cokoli. Spíš by nás zarazilo, kdyby se někdo dobrovolně štěstí vyhýbal.To bychom potom  takového člověka měli za blázna, podivína a škarohlída. Zkrátka bychom to takto uzavřeli a víc se tím bláznem nezabývali. Co ale dokáže rozpoutat puberťák, když to naše honění prostě jen nestaví na první příčky? Proč v něm představa našeho štěstí nevyvolává dostatek respektu? Zkusila jsem se na to podívat právě z toho jejich pohledu.

Štěstí. Co je to vlastně štěstí? Spoustě z nás se ihned dere na jazyk tradiční a nesmrtelná věta o mušce zlaté. A právě tady začíná ten generační boj, protože co je muška pro náctileté, je pěkná masařka pro jejich životodárce. Našim dětem nahrává i fakt, že jsme jejich nynější věk absolvovali v minulém století /tedy alespoň předpokládám, že většina z nás ano/.

Bohužel mají pravdu a zlobit se na ně tedy nemůžeme. Takže nutkání přerazit našeho teenagera, jenž právě způsobil, že náš obličej se mění zuřivou grimasou a náplň našich krčních žil dosáhla maxima, musíme rozdýchat. Řádově do několika minut nás stejně vytočí něčím úplně jiným a rozcvička našich mimických svalů bude pokračovat.  Přestože můj starší syn absolvoval před pár lety teprve období vzdoru a mladší je přibližně v jeho polovině, začínám být díky své náctileté neteři trošku v obraze.Už jsem pochopila, že když něco není úplně nejvíc hustý, ale fakt to musí být úplně nejvíc, tak je to naprosto „vyoutovaný“ a nemá cenu se tím zabývat.

Dostala jsem školení, že jinak se oblékají „discanti“, jinak „hopeři“ nebo „skejťáci“ a bůhví, kdo ještě. Když jsem zkoušela zjistit, co je podle ní štěstí, sjela mě dost zhnuseným pohledem, sedla si ke compu a jala se překontrolovat fotky na svém profilu na internetu. Kdo totiž nemá zadaný profil v seznamkách nebo alespoň na Facebooku, ten jakoby ani nebyl. Když brouzdala v internetových vodách, zdálo se mi, že je docela šťastná, ale netroufala jsem se jí na to zeptat, aby mě neposlala kamsi. Přesto jsem se rozhodla svoji vyzvědačskou misi nevzdat.    

V dalších dnech jsem byla poučena, které nezbytnosti dnešní dospívající člověk potřebuje, aby byl „in“ a stal se tak plnohodnotným člověkem v kolektivu. Musím přiznat, že jich nebylo zrovna málo. Zjistila jsem, že průměrně vydělávající rodič si v podstatě nemůže dovolit chovat doma teenagera, pokud chce, aby byl „šťastný“- tedy ten teenager. Začala se mě zmocňovat panika, že nebudu schopná zajistit finančně štěstí pro oba kluky a zděšeně jsem to tlumočila svému muži. Kupodivu ani on nezůstal chladný a při každé neteřině návštěvě z ní tahal další informace. Zděšení se tak přestěhovalo i na něj a při manželské poradě jsme rozhodli o nutnosti dalšího příjmu.  Naše trauma vygradovalo jednoho letního dne, kdy naše puberťačka prožívala lásku k devatenáctiletému chlapci.

Neustále svírala v ruce telefon, oblemcávala jeho fotku na displeji a vzdychala. Radili jsme se s manželem, jestli je vhodné ji požádat, aby nám svého chlapce ukázala, neboť u ní už jsme si nebyli jisti ničím, a dělat ze sebe pitomce se nám taky nechtělo. Byla jsem ale zvědavá jak vypadá ten idol, kterému říká „Špekoun“, a tak jsem ji nakonec požádala o nahlédnutí. K mému úžasu nešlo o kluka kyprých tvarů, jak naznačovala jeho přezdívka, ale o skoromuže hubeného. Nesměle jsem se tedy zeptala a záhy litovala. Moje neteř se rozchechtala a pasovala mě na tetku z období  středověku. Ve svém záchvatu smíchu mě ještě stačila poučit, co je to spack a odkráčela středem. Cestou se zastavila u mých dětí, soucitně se na ně podívala a mezi zuby procedila něco o chudáčcích.

Naše trauma přešlo v skepsi. Dál už jsme nepátrali. Uklidnilo nás až zjištění, že i pubescenti mají své štěstí a cesta k němu je sice nervydrásající, ale je jejich. Oni zkrátka patří do skupiny bláznů, podivínů a škarohlídů. A co z toho pro nás plyne? Do budoucna své syny samozřejmě budeme vychovávat, vzdělávat, chránit a hlavně milovat, ale to vše pod heslem „hlavně nenápadně“. Ne nadarmo se totiž říká, že dítě je blázen na svobodě. Tak to prostě berme a dál se těmi blázny nezabývejme, jen tehdy budou opravdu šťastní. Ano – v okamžiku, kdy jim konečně dáme všichni pokoj.