Porcování staré paní aneb Jak babkám odzvonilo

    „Mami, dneska sem našel s babičkou v lese starou paní! A děda, mami! Děda jí nakrájel a  babička jí uvaří k večeři,“ oznamoval mi koncem léta tříletý Kuba.  

    Hlavou mi projely všechny zprávy, co na mě v poslední době z televizní obrazovky útočily jako kdysi kamelot v metru.

-          Róóózřezal sousedku a nacpal ji v garáži do mrazáááku!

-          Šííílenej kanibal pořádal hody!

-          Vrááážedkyně pod maskou hodné stařenky!

A možná by mě napadlo ještě plno dalších příkladů, kdyby mě z představ nevytrhl Kuba.

    „Jo a, mami, našel sem jí úplně sám a vůbec nebyla červavá!“ hrnul ke mně další informace, díky nimž jsem identifikovala ten „hrůzný“ nález. Našel prostě úplně obyčejnou babku neboli hřib žlutomasý, jen mu před babičkou asi nešlo přes jazyk to slovo babka.

    „To máš z toho školení, že u babičky se musí mluvit slušně,“ chechtal se manžel a já začala pochybovat o prospěchu svého vychovatelského působení. Znáte to, jdete s dobrým úmyslem a vtipálek život si to přetvoří k obrazu svému. Takhle jsem nedávno díky své opatrnosti málem připravila mladšího syna o život.

    „Jakube! Okamžitě přestaň strkat ruce do tý zásuvky, nebo tě to zabije!“ snažila jsem se o dost důrazný tón, aby bylo jasno.

    „Mami, a co mě zabije?“ pátralo to informací lačné dítko.

    „Vyletí z toho blesk a bude po tobě,“ ukojila jsem pohotově jeho zvědavost. Teda myslela jsem si, že ukojila. Zřejmě mu to v tý hlavičce nedalo, a mně jako matce bohužel opět nedošly souvislosti. Blesk je totiž jeho milovaný hrdina z filmu.

    „Bleskůůů, Bleskůůůůmekvííínééé, slyšíš mě? Že mě nezabiješ? Poď říct mojí mámě, že seš hodnej! Bléééskůůůů!“ řval, šťoural do obou dírek a lomcoval celou zásuvkou.

     Přežil. Jen mám pocit, že bez následků to není. Zřejmě přijal spoustu zásuvkové energie, která mu rozsvítila v mozku komůrku bujné (lhářské) fantazie, díky níž radši každý den kontroluju, zda máme čerstvou kávu a čistou podlahu pro případ návštěvy sociální pracovnice. Paní učitelka ve školce mě totiž každý den informuje, co se dověděla od mého mluvného syna. Začalo to tím, že musí ve školce hodně jíst, protože maminka doma ještě nikdy nic neuvařila. Ona s tátou celý dny jenom kouří, spí a kouká na televizi. Nemůže mu koupit žádné hračky, protože táta utratí všechny peníze za pivo a za plyn do auta. Poté, co jsem to uvedla na pravou míru a ubezpečila učitelku, že si syn vymýšlí, protože já doma vařím, spánkový deficit nesplatím do konce života, hraček má plný pokoj, muž je téměř abstinent a ani jeden nekouříme, s ním měla druhý den opět rozhovor. Jakub sice přiznal, že máma už vaří, ale trval na tom, že umí pouze párky, a tak je máme doma k snídani, obědu i večeři. Pravda, taky kouření přehodnotil - máma s tátou opravdu nekouří, to se jen spletl, protože doma kouří vlastně jenom sedmiletý brácha. Cožpak paní učitelka, ta mi snad uvěřila poté, co jsem ji sdělila dojmy, kterými nás oblažuje Kuba doma, třeba, že ve školce nic nedělali, protože paní učitelka celý den spala, ale někteří rodiče se koukají nedůvěřivě, zvláště od okamžiku, kdy Kuba vběhl do šatny se slovy: „Maminko, ty už si tady? Tys dneska nepíchala?“

    Zřejmě jsem si měla vybrat jiné povolání, protože od té doby, co Kuba rukou matky podstoupil odběr krve, nechodím podle něj do práce, ale chodím píchat. Anebo se měl Kuba narodit v jiné době, tam byly píchačky normálním pojmem, tudíž sloveso s nimi spojené nebudilo žádné obecné pohoršení. Nebo snad ještě dřív? V době, kdy slovo „gentleman“ nemuseli pánové hledat ve slovníku cizích slov a dámy byly dámami? Možná, že až pomine Jakubovo období bujné fantazie, objeví v sobě něco po svých prapředcích. Já bych byla moc ráda. Vždyť přece stará paní zní opravdu lépe než babka, starý pán v sobě skrývá trochu toho prvorepublikového tajemna a oba dohromady? To je krásná vůně dávných dob, kterou si přece můžeme upéct aspoň u sebe doma. A tak než z nás bude zase ten prach, oprašujme se navzájem a buďme vděční za to, že tady spolu můžeme být.

    Přeji Vám všem krásný adventní čas s trochou té příchutě starých časů. I když třeba jen ve vzpomínkách.