Marné snažení aneb Než budu odstraněna

    Taky máte z reklam vštípený ten model báječné rodiny? Tatínek, vracející se nedočkavě z práce, a maminka s krásným klidným a odpočatým úsměvem, kolem níž pobíhají dvě dokonalé děti. Jedno v růžové a druhé v modré verzi. No, a samozřejmě nesmí chybět nějaký domácí mazlíček. Nejlíp koťátko nebo štěně labradora.

    Celou tu dobu, co jsem byla doma na rodičovské, se mi zdálo, že na to, přiblížit se alespoň zčásti tomuto ideálu, je pořád dost času. Co na tom, že dvoubarevná verze dětí se nám nepovedla a vezeme se na vlně jednoho odstínu. Důležitější metou pro mě byla ta „dokonalost“, třeba i bez domu s červenou střechou. A tak s tím, jak se krátily dny mojí rodičovské dovolené, zmocňovala se mě panika, že jsem vlastně všechny ty roky doma promrhala, své potomky nedostatečně vychovala a to všechno jsem se rozhodla dohnat během posledního měsíce, neboť ani můj úsměv mi nepřipadal dostatečně klidný a odpočatý.

    Zoufalství, v němž jsem se snažila přeinstalovat mozek a zapojit ho tak do chodu i v mimokuchyňském a mimomateřském programu, zřejmě vyvolalo podráždění mozkové komůrky, kde sídlí hysterie, pod jejíž vládou jsem zjistila strašné pravdy typu nevyklizených skříní, mozkového vakua v určitých oblastech nebo špatné organizace naší rodinné organizace. Po nájezdu na almary pak přišla další krutost. Totiž prozkoumání jejich obsahů a logického závěru, že vlastně nemám co na sebe. Manžel i děti se mě sice snažili chlácholit a přesvědčovat o opaku, čímž jsem se alespoň ubezpečila, že instalace zpět na „ženu“ asi proběhla, nicméně nijak mě to neuklidnilo.

    S tím, jak jsem roztáčela další a další mozkové závity, pokoušela se odstranit veškeré výchovné chyby, do vakua se snažila doplnit informace a zapojit i ostatní členy rodiny do mých předešlých povinností, začali kluci pochybovat o mém duševním zdraví a Jakub jednoho večera vyslovil před otcem podezření, že mu matku vyměnili mimozemšťani, protože ta jeho byla na rozdíl od téhle hodná a úslužná. Dokonce i manžel učinil několik pokusů pomoci v domácnosti, ale výsledkem bylo ulítlé prádlo z balkónu, zlomené žehlící prkno a několik střepů s drobným poraněním. A to nepočítám psychickou újmu.

    Nicméně, nakonec jsem se do pracovního procesu zapojila a zjistila báječnou věc. Nevím sice, jak dlouho to může trvat, ale zatím mi ten klidný a odpočatý úsměv na tváři navozuje okamžik, kdy za sebou zaklapávám dveře bytu zvenčí a s přibývajícími kilometry, jak se vzdaluji od domova, mi to tahá koutky úst klidně a odpočatě výš a výš. Došla jsem teda k závěru, že ta maminka z reklamy určitě není na  rodičovské dovolené, ale chodí relaxovat do práce.

    Naposledy jsem kluky předala na chalupě babičce. Tři dny, které tam trávili bez rodičů, smazaly veškerý čas našeho výchovného snažení. Matěj mě vítal s papírovým cigárem v koutku pusy, vyrobenou krabičkou v kapse a na veškeré mé povely reagoval odrzlým tónem a slovy: „No jo, mami, počkej, až to dokouřím!“ Kuba mi prozkoumal obsah auta a po zjištění, že jsem byla tři(!) dny v práci a nevezu žádné peníze v kufru, mě měl za šílenou lhářku, co tvrdila, že musí do práce, aby vydělala korunky. Oba se pak v situacích, kdy po nich byla vyžadována kázeň, odvolávali na babičku, protože s babičkou tohle nebo ono nemuseli, a já jsem podle nich teda fakt hrozná. Místo chlupaté kočičky nebo labradora zdobila zahradu žabí farma a Matěj trval na tom, že na konci léta si ty žáby převeze do Prahy.

    „Mami, tak aspoň tuhle jednu, podívej, jak je krásná a je ti strašně podobná!“ snažil se mi zahrát na city v okamžiku, kdy jsem se mu snažila oponovat, což mi vzalo vítr z plachet, protože už jsem nemohla tvrdit, že ta žába je fakt dost hnusná, abych nekritizovala sama sebe, když je mi teda tak podobná. A taky mě napadlo, že je to jeho přirovnání ještě dobré, protože si taky mohl vyhlídnout moji dvojnici mezi nějakou flekatou holkou z nedalekého kravína.

    Další mazlíček, určený k převozu, je obrovský pavouk na zápraží, jenž je denně krmen uloveným hmyzem, nebo jeden slimák, kterého má Jakub ve své péči, protože si nedá vymluvit, že sliz, který za sebou ten nesympaťák zanechává, nejsou nudle, a tudíž není potřeba léčit ho na rýmu a nosit mu moje hodobóžové kapesníky.

    Tak nějak nevím, jestli by ten pes, kterého zatím odkládáme, nebyl přece jen příjemnější a nevylepšil tak skóre pro „dokonalou“ rodinu. Dokonce beru na milost i křečky, morčata, králíky či jiné osrstěné tvory a jsem si jistá tím, že kdybych povolila a k tomu všemu si do bytu nechala nastěhovat i tu havěť dle mého zařazení „slizkou“, vracel by se náš otec z práce stejně radostně a nedočkavě jako ten tatínek z reklamy. Koneckonců, po někom ty děti být musí, a mně nezbývá než se řídit radou lékařky našeho rodinného kamaráda Karla. Dostal totiž příkazem, aby odstranil ze svého života příčiny stresů. Tenhle nápad mě nadchl. Jen nevím, kterou tou příčinou mám začít, protože někomu tím na oplátku ten stres vyvolám zase já, a jako příčina pak budu taky nemilosrdně odstraněna. A teď, babo, raď!