Marná cesta aneb Takhle ze mě kočka nikdy nebude

    Mám ho. Občas je zdravě se mnou, občas se válí po zemi, někdo po něm šlape, a jindy je tak hnusně vysoko, že vlastně není na škodu, když ho zase někdo dočasně  sestřelí.  

    Sebevědomí.

    „Můžeš jít laskavě jíst někam jinam, nemůžu se na tebe koukat!“ říkala mi ségra při obědě v dávných dobách, kdy moje puberta byla v rozpuku. A nejen ta puberta. Kvetl mi celý obličej, a abych na to snad nezapomněla, tak mi to moje roztomilá starší sestra s pletí jako nejjemnější hedvábí světa ráda připomínala.

    Jo, bylo to jedno z těch období života, kdy jsem si připadala jako kopačák. Měla jsem pocit, že mě nikdo neuměl hezky chytit, nikdo mě neměl rád, ale každý si rád kopl. Jenže pak přišel zvrat. Určité partie mého těla se začaly zaoblovat, byla jsem zasvěcena do vytváření omítky na obličeji, včetně kresby jiného(samozřejmě hezčího) ksichtíku, a předpověď sídlištního krasavce, že ze mě nikdy pořádná ženská nebude, jsem se rozhodla rozdrtit.

    Všechno se vyvíjelo báječně. Dokonce jsem se zamilovala do pana „úžasňáka“ a vymyslela si plán, který by stejný cit vzbudil i u něj. Dlouho se nedařilo. Až jednou, šli jsme proti sobě dlouhou chodbou, se na mě nádherně usmíval, mrkal očkem a v okamžiku, kdy jsme se míjeli, jsem zaslechla něco jako – „ty seš teda kočka“.

    „Chápeš to, usmál se na mě, mrknul a řekl, že jsem kočka!“ tlumočila jsem to hned svojí kamarádce, ale ta se po chvilce začala šíleně řehtat. Měla jsem totiž na sobě o číslo menší černé kalhoty(to jako aby mě to hezky stahovalo), a v roztržité zamilovanosti jsem si zapomněla zapnout  poklopec. No, a jak na mně ty kalhoty byly našponované, vytvořily mi v oné partii docela velké okýnko, z kterého koukala na bílém podkladě číča, co jsem jí měla na kalhotkách. Byly z takové té sedmidílné sady s anglickými názvy dnů, přičemž každý den měl vždy jinou barvu a přidělené jedno zvířátko. Po zjištění, čemu se „úžasňák“ chechtal, jsem si v duchu vyčítala, že jsem si měla vzít radši ty kaťátka na sobotu, protože na nich byla nakreslená kráva. Tento motiv by mi tehdá šel podstatně líp k pleti, neboť vystihoval přesně stav mého mínění o sobě samé. Od těch dob jsem se objektu mé touhy vyhýbala, což se mi stalo osudným. Při jednom uhýbacím manévru jsem se otočila neuvěřitelně prudce, šílenou silou narazila hlavou do futer, až mi mozek popojel asi o číslo vpřed. Od té doby už se na původní stanoviště nevrátil. Zůstala jsem praštěná.

    Doživotně.

    S dalšími životními vzestupy a pády jsem se propracovala až do role manželky a matky. Coby čerstvá maminka jsem se upnula k vidině tulících se dětí z reklam a knížek pro rodiče. Těšila jsem se, až mi moji drobečci budou něžně šeptat do ouška, jaké mám hebké vlasy, jemné ruce a bůhvíco ještě. Jenže realita byla růžová jen do doby, kdy se jejich slovní zásoba dostala na úroveň, kdy bylo možno s pomocí pár těch slov zahájit palbu kritizujících vět.   

    „Mami, proč seš přes den docela hezká a večer, když se umeješ, seš taková tečkovaná?“ pátral třeba Matěj, zatímco Kuba po ranním přitulení, kdy zavadil o moje několik dnů neoholené nohy, začal řvát jak šílenec, že máma je kaktus.

    Atakům na mě se manžel smál, ale jen doby, kdy si vzalo to mladší dítě na paškál jeho. Bylo to nedávno o víkendu, kdy vyšel z koupelny (jen v boxerkách) hladce oholen a navoněn. Cestou kolem mě zatahoval břicho, prsil hruď a napodoboval kulturistu. Když za sebou v pokoji přivřel dveře, vyslal ke svému tělu povel – pohov. Nevšiml si ale, že v místnosti není sám. U počítače seděl Kuba, který vše bedlivě sledoval.

    „No táto, fuj to je ale hnuš, takovej pupek!“ vyslal svoje hodnocení směrem k otci. Chudák malý netušil, že si tím právě našlápnul k riziku vydědění.

    Už si zvykáme. S věkem se to prý bude horšit, a tak doufám , že i v tomto případě platí ta teorie - ode dna se odráží nejlíp. Každopádně v ní věřit chci. Proto budu všechny útoky dětí snášet hrdě, svoje sebevědomí nechám klesat až na to pomyslné dno, abych se mohla na stará kolena pořádně odrazit a užít si krásně sebevědomý podzim života (samozřejmě za předpokladu, že se toho dožiju a ta kolena mi nesežere artróza).