Každá matka povinně na detox

    Někdy se člověk užírá výčitkami, ale s tím, jak nám ten jediný spravedlivý - „Pan Čas“ vyřezává svůj podpis do našich tváří, zjišťujeme naprostou zbytečnost svého myšlenkového sebetýrání.

    Právě takhle mi hupla za krk utkvělá představa, že můj červencový nástup do práce změní moje děti na pendlující chudáky mezi domovem, babičkou a mojí odvážnou sestrou, které jsem se do posledních chvil snažila tajit, že její dobrovolná činnost se může změnit v sebevražednou misi jejích nervových buněk.

    První přemísťovací služba ratolestí k babičce padla na manžela a já, jako správně hysterická matka, šla rozdávat k autu polibky, kázání a instrukce směrem k otci, aby snad nezapomněl, že veze vlastní děti, a tudíž by ručička tachometru měla olizovat jen ta mírumilovná čísílka. Je sice pravda, že právě ta zmiňovaná ručička našeho stařičkého vozu už nebyla na výletě v pravém rajonu budíku ani nepamatuju, na to už jí došel dech dávno, a taky manželův věk už je přímo úměrný rozumu, ale znáte to - opakování je matka moudrosti, následkem čehož má zase každá matka v dušičce klid.

    „Nééé, já s tátou nejedu,“ šprajcnul se Jakub právě v okamžiku, kdy jsem se ho snažila přikurtovat do sedačky, a s hrůzou v očích sdělil důvod své paniky, „mami, prosím, já ještě nechci umřít!!!“ Nechápavě jsme na sebe s manželem koukali, než nám došel pravý důvod jeho volání po životě. Ten den jsem (opět z „opatrnosti“) ze sedadla spolujezdce při vjíždění na hlavní silnici na manžela řvala, že nás všechny zabije, protože se mi zdálo, že traktor, v té době vzdálený asi padesát metrů, jede oproti nám strašně(!) rychle. Nakonec se tedy Kuba nechal uklidnit a odcestování už nic nebránilo. Jen já jsem s každým kilometrem, jak se ode mě vzdalovali, měla pocit, že pomyslná pupeční šňůra se bolestivě natahuje a ty nebohé děti jsou odváženy někam do džungle, kde budou bez mateřské péče chřadnout a jistojistě umírat steskem nebo aspoň hlady.

    Naštěstí doba pokročila a díky technice jsem měla přehled. Stručné textové zprávy mě informovaly o dění v té „pustině“ a několikrát přišla i pochvala, jak je ten Matěj samostatný a nejvíc ho baví vystřihovat si dlouhé hodiny ze starých novin obrázky aut nebo zvířátek.

    Za pár dní se za svým potomstvem vydal muž. Po přivítání předal klukům drobné prezenty a se slovy o tom, jak se mu po nich stýskalo, se odebrali všichni dovnitř.

    „Táto, líbí se ti nahý ženský?“ ptal se s opatrností v hlase Matěj.

    „No….., každýmu chlapovi se líbí…ehm…. hezké ženy, proč se ptáš?“ odpovídal manžel napůl v šoku z otázky na tělo (to vlastní i to ženské), ale zapírat se mu taky nechtělo.

    „Víš, táto, já pro tebe taky něco mám,“ spiklenecky zamrkal, natáhl ruce do skrýše pod kobercem a vytáhl tři hromádky vystříhaných dívek z novin v Evině verzi.

    „Táto, já sem ti je roztřídil. Tady v tý hromádce máš malý prsa, tady velký a tady , táto!.... Tak to už je i na mě moc obrovský,“ oznamoval Mates nadšeně otci, protože měl pocit, že konečně vymyslel dárek, který taťkovi udělá fakt nefalšovanou radost. A přestože to manžel nechce přiznat, já si myslím, že se to synovi povedlo.

    Další převoz, tentokrát k mojí sestře, jsem obstarala já. Instruovala jsem tetku, ať si „vede účetnictví“, a já ji po tom týdnu všechny výdaje za kluky proplatím. Po častých telefonátech sdělujících mi fakta o nových pistolkách, samopalech a jiných palných zbraních, jsem v panice kontrolovala stav svého účtu a s obavami, zda to bude na vyplacení dětí stačit, jsem pro ně vyjela do jižních Čech radši o dva dny dřív. Tetka stojící u brány (dokonce se mi zdálo, že má v oku tik) mi pomohla zabalit dětskou batožinu a v okamžiku, kdy došlo na vyúčtování, mi hochy z posledních sil nahnala do auta, zabouchla za nimi dveře a staženým předním okýnkem jen sykla: „ Nic mi nedávej, ale hlavně už proboha jeďte!“ Její nádech a úlevný výdech byl zřetelně vidět i ve zpětném zrcátku a já jí po pár metrech jízdy moc dobře rozuměla, protože nakoupené zbraně patřily do skupiny velmi hlučných hraček.

    Minulý týden jsem koukala u protějšího paneláku na dvě děti, které hrály na schovávanou a maminka sedící na lavičce na ně pokřikovala, že to teda ne a budou se schovávat tak, aby na ně bylo vidět. Napřed jsem se tomu větnému spojení musela zasmát, ale potom jsem si sama sáhla do svědomí a procitla. Všechno je totiž jinak a není nic báječnějšího, než schovat děti tam, kde na ně nevidíme, ony nevidí nás, vlivem čehož se stávají mnohem samostatnější a životem obouchanější. Možná bychom my matky opravdu po určitém intervalu mezi nočníčkem a kašičkou měly povinně absolvovat detoxikaci, kde by nám bylo rozmělněno zatvrdlé mléko na mozku a pupeční šňůra odstraněna radikálním řezem. Dnešní svět totiž přeje jen připraveným a to mamánci nikdy nebudou! Takže všeho s mírou a cestou z „detoxu“ zakoupit velký kýbl na nervy pro hodné oběti těch malých tyranů. Pro oběti, které vlastně přispívají ke kvalitě lidstva.

 P.S. Vystříhané děvy byly zabaveny a nemilosrdně zlikvidovány zpopelněním s odůvodněním, že Matěj je na to moc „mladej“ a otec moc „starej“.