Jó, lidi těžký to maj

    Poslední dva roky jsem dost často vypouštěla z pusy něco o tom, že už se těším, až si půjdu do práce odpočinout. A je to tady. Za měsíc mě čeká ten vytoužený odpočinek.  

    „Cože?“ padl standardní dotaz dětí po oznámení, že jim končí maminčin servis all inclusive, a oběma asi začalo v hlavičkách šrotovat, cože to pro ně vlastně znamená.

Matěj sebou po chvilce práskl o zem a začal se svíjet v šílených křečích, a já v domnění, že jsem mu svým oznámením vyvolala žal, který mu teď mlátí jeho tělíčkem a srdce rve na cucky, začala o správnosti svého činu pochybovat. Ale zbytečně, protože u něj šlo o křeče oslavné.

    „Jupííí, konečně budeme bohatý, zvýšíš mi kapesný, pojedeme k moři a koupíš mi nový Lego a Bionicle!!!“ řval z plných plic, skákal po posteli, a pak se pod vidinou peněz skácel z matrace na zem. Moje další informace o nočních službách ho nakopla novou energií a nadějí, že pod dohledem otce nebude problém vykonávat mnou zakázané činnosti, tudíž mu začnou zlaté časy.

    Zato Kuba měl jasno: „No tak to ani náhodou, budeš spát doma!“ Tvářil se u toho nekompromisně, čímž mi připomněl výraz mojí mámy, když jsem zkoušela vyjednat návrat z diskotéky v časných ranních hodinách, nebo možná žárlivého milence, což tedy jenom tipuju, protože jsem nikdy žádného neměla. Taky informace o mé náplni práce Kubu, absolutního nepřítele čehokoli spojeného se zdravotnictvím, dost pobouřila a dostala jsem od něj přednášku, že nemám lidem píchat injekci na bolest, ale foukat jim bebí jako Kubíkovi a číst přitom pohádky.   

    Po uvedení situace na pravou míru, totiž, že moje sesterská profese v nemocnici nás mezi horní vrstvu obyvatelstva nekatapultuje, odešel Matěj zhnuseně do vedlejšího pokoje, kde zřejmě spřádal plán, jak přijít k penězům, z kterých by měl prospěch zejména on. Postupně mě chodil informovat se svými plány do budoucna. Napřed ale zjišťoval, které zaměstnání je nejvíce rentabilní, a nakonec na to přišel.

    „Budu kinelolog!“ úlevně ze sebe vypustil a zdálo se mi, že v očích mu projelo něco podobného jako strýčku Skrblíkovi. Nejdřív jsem tápala, jestli kinelolog souvisí se psy nebo jen zkomolil obor gynekologický, jenže byla jsem vedle jak ta jedle. Bude prý vymýšlet filmy, které pak poběží v kině, a on bude dostávat všechny(!) peníze za vstupné.

    Jeho další nápad mě ale uvrhnul v pochybnost, zda jsme jako rodiče neudělali někde chybu.

    „Mami, kolik by stálo, kdybych tady před barákem chtěl vybudovat kašnu?“

    „Kašnu? Tady? Před panelákem?“

    „Jo, aby to tady bylo hezký, víš?“

    „No, to nevím, asi hodně,“ nechtěla jsem mu kazit iluze, ale stejně jsem byla z jeho zvelebování okolí trochu v šoku.

    „Mami, a stačily by mi na to ty peníze z mýho účtu?“

    „Ty si chceš vyplácat penízky na stavbu kašny? Já myslela, že šetříš, až budeš velkej?“

    „Prosim tě, mami, žádný strachy, to je investice, chápeš? Já bych tam dal ceduli, že tam mají lidi házet penízky pro štěstí, a každej večer bych si je chodil vylovit.“

Pečlivě jsem pátrala v paměti, po kom by to dítě mohlo být, ale ničeho jsem se nedopátrala. Mávla jsem nad tím rukou a uklidňovala se teorií „on z toho vyroste“.

    Udělal mi radost a přeorientoval se na matematiku: „Mamí, kolik je osmnáct krát padesát?“

    „Devětset,“ spočítala jsem po chvilce, při míchání polévky, pyšná jak na sebe, tak na syna, že má konečně ušlechtilé zájmy a to předešlé období je pryč.

    Když jsem ho ale záhy přistihla před zrcadlem, jak se pokouší vypáčit si zuby, došla mi ta jeho násobilka. Osmnáct je počet zubů, co mu ještě zbývá vypadnout, a „pajska“ je ta korunka, co jí strká zoubečková víla pod polštář za každý jeho zub.

    Tak nějak nevím, jestli ten můj návrat do práce neodrovná celou rodinu. Z Matěje bude bezzubý zlatokop, Kuba má noční můry o matce s injekční stříkačkou, protože ze spaní křičí „nééé, mami, nepíchej ty lidi“, manžel je už teď nervově labilní a já se budím spocená, protože mi ve snu nejde napíchnout žíla. Už vím, že jsem se mýlila. Odpočívat nebudu už nikdy a nikde. Jediné k čemu se teď upínám, je nádherná představa, jak jsou za pár let obě moje děti na škole v přírodě, manžel na dlouhé služební cestě a já? Já si vezmu dovolenou.