Jak selhala moje mírumilovná výchova

    Ještě nedávno jsem se dušovala, že povolání svých dětí nechám na nich a nebudu zasahovat. Snad jen občas pustím zmínku o vznešenosti písmenek před jménem. Třeba JUDr. nebo MUDr. zní mým uším tak nějak hezky melodicky, a tak si často v duchu představuju, že by mi vůbec nevadilo, kdyby tento „hudební“ sluch podědily a reálně ho rozvinuly.

    Jenže skutečnost je taková, že kluci frčí úplně na jiné vlně, která s mými sny nikterak nekoresponduje. Matěj neopouští farmářské plány a Jakub byl donedávna velkým obdivovatelem popelářského řemesla, z kterého díky zásahu osudu přesedlal jinam. Tou dobou právě běžel v televizi seriál Sanitka, jenž mu učaroval, protože tam jezdil v posledních dílech stejný model sanitky jako má doma.

    Svitla mi naděje, že mladší syn ze mě udělá takovou tu matku, co slzí a škodolibě prsí hruď, když sousedkám sděluje, že její Jakoubek studuje medicínu a jednou bude v místní nemocnici jistě pan primář.

    Ale jak už to tak v životě bývá, právě ten osud nám někdy připraví klikaté cestičky a sem tam nám na tu cestu vysadí pěkný bodlák.  

    „Bertíku, já tě uzdravím, neboj še,“ chodil šeptat nemocnému Bertíkovi ke kleci  a jezdil kolem ní malou sanitkou, ale přes veškerou snahu nám ptáček odlétl na svůj poslední let do nebe.   

    Od doby, kdy s tátou přijeli z chalupy, kde mu byli udělat hrobeček, se v něm začalo odehrávat cosi zvráceného. Svoji sanitku neopouští ani v noci, neustále vyjíždí na záchranné akce, ale jeho výjezdy končí vždycky stejně.

    „Mami, uš mu nepomůžu, uš je mrkvej, podívej,“ říká s tragickým výrazem a hlavou skloněnou na prsa.

    „No vidíš, nakonec z něj bude ten doktor,“ obrátila se na mě naposledy  kamarádka, ale já věděla, co přijde, takže tak optimisticky jsem to neviděla.

Během chviličky se Kubovi do tváře vrátil blažený výraz a začal plánovat, kam zakope nezachráněnou oběť - tu dinosaura, tu panáčka z Lega nebo Matějovo rytíře i s koněm. Venku hledal mrtvé brouky, pokud byl v pátrání dlouho neúspěšný, zahrál si nohou na osud, a zatímco si ostatní děti na písku při prvním sluníčku konečně plácaly bábovičky, Kuba pohřbíval a z klacíků stavěl kříže.

    Hrobník zkrátka povýšil nad popeláře.

    Každému člověku, co venku potkáme, donekonečna sděluje: „Umžel nám Bertík, je v hrobečku na chalupě, plakal šem.“ Někdo se jen tak pousměje, protože vůbec nevnímá, co mu říká, ale další se zastaví, polituje ho a povykládá takové ty kondolenční řeči. V tom okamžiku je Kuba na vrcholu blaha.

    Brala jsem to jako epizodku v dětském životě, ale jen do doby jarního úklidu. To se mě zmocnil strach. Když jsem totiž visela na okně ve čtvrtém patře, do ticha se ozvalo hororové: „Mami, chceš skočit, jó?“ A neznělo to jako otázka, ale jako přání. Představila jsem si ho, jak kolem mého bezvládného těla jezdí malou sanitkou a konstatuje, že „uš mi nepomůže, protože uš jsem mrkvá“ a na všechny kolemjdoucí  volá podobná slova jako o Bertíkovi, zatímco očekává kondolence. Radši jsem slezla dolů a všechno mu po několikáté vysvětlila. Objasnila mu, co je správné, co ne, a dokonce se mi zdálo, že nastal klid. Ale bohužel jen dočasný. O víkendu se zavřel na záchod, a protože dlouho nevycházel, šla jsem si poslechnout za dveře, co se tam děje.

    „Pomóóóc, pomóóóc, pomožte mi….já še topííím, pomóóóc,“ zněl zoufalý zkreslený Kubův hlas.

    „Chyť še, hážím ti provaž!“ odpovídal vlastním hlasem.

    „Pomóóóc, utopííím še.“

V této fázi už jsem nevydržela a nenápadně pootevřela dveře. Kuba právě zvedal splachovadlo.

    „Požóóór, velká vlna!“

Záchod se spláchnul a já jen na okamžik postřehla, že v té míse se ve vodním víru objevil panáček z Lega, než nadobro odplaval.

    „Jakube, co to má zase znamenat,“ ptala jsem se zoufale a čekala vysvětlení.

    „Nič, utopil še,“ procedil mezi zuby a šel chystat obřad a kříž z brček.

    Nechám tomu na doporučení okolí ještě volný průběh, ale pokud se situace v dohledné době nezlepší, budu muset povolit ze svých zásad a začnu na Matěje tlačit, aby zvážil své plány s farmou, protože při bratrových sklonech by se nám do rodiny víc hodil ten JUDr., ale ani MUDr. jistého lékařského oboru by vlastně nebyl marný.