Jak mi manžel usiloval o život aneb co mě nezabije, to mě posílí

    Když na radnici oddávající, jenž připomínal překrmeného vepříka, mluvil mezi těžkými nádechy a utíráním opoceného čela o soužití v dobrém i zlém, dokud nás smrt nerozdělí, netušila jsem, jak moc se mě to bude týkat.   

    Nejsem týraná žena, naopak, manžel by mi snesl modré z nebe, ale je tady právě to ale. Jak už to tak v životě bývá, v něčem nám „sudička“ nadělí, jinde ubere. V případě mého muže byla ta sudička asi sklerotická stařenka. Zřejmě musela zapomenout, že smůlu už mu jednou prorokovala a pro jistotu mu ji do vínku šoupla ještě jednou.

     O jeho šikovnosti však není pochyb. Přesvědčuje mě o ní dennodenně. Jenže právě tu  většinou zastíní celkový výsledek. Dalo by se to charakterizovat slovy - „Ferda mravenec - práce všeho druhu a demoliční četa v jednom.“

    Krátce po seznámení jsme si začali zařizovat svůj první byt. Koukala jsem na svoji lásku jako na hrdinu, když montoval všechen ten nábytek, instaloval pračku, vrtal, šrouboval, lepil a přitloukal. „Óchala“ jsem jako slípka před svým kokrháčem. Mé nadšení však polevilo v okamžiku, když jsem kromě správných děr v nábytku objevila i některé navíc a pračka byla spustěna  se zajišťovacími šrouby na buben (dovedete si představit ten rachot). Později jsem objevila provrtanou díru až do vedlejší místnosti, úchytky přišroubované na dvířka zevnitř a lepidlem pocintané nové lino. Nicméně byla jsem nadšená z hnízdečka lásky, a tak jsem to tentokrát přešla mávnutím ruky. Největší radost jsem stejně měla z krásného nekřesťansky drahého  stolku před neméně úžasným gaučem. Koupila jsem si přípravek na čištění dřeva a jako klenot jsem ho s láskou denně leštila. Jednou, po návratu z noční, mě čekalo doma překvapení. Můj hodobóžový stoleček byl přikryt nevzhledným kusem hadru. Pod ním,přímo uprostřed, byla vydřena skvrna velikosti mexického né dolaru, ale obřího sombréra. Zahájila jsem vyšetřování. Můj drahý ve snaze vyčistit mastné skvrny od večeře použil přípravek  - vyčistí a nepoškrábe. Pro jistotu si ho ještě nalil na režnou stranu houbičky a sedřel stolku dva milimetry horní vrstvy.

    Aby si to vyžehlil pokusil se mi nabrousit samoostřící nože, takže se s nimi nedalo ukrojit už ani máslo. Ovšem co se týče automobilového průmyslu, počítačů, těžké techniky a hrubé práce, tam je naprostá jednička a mohu se na něj stoprocentně spolehnout.

    Za ty roky s ním jsem pochopila, že u něj nejde o nemotornost, ale říkejme tomu spíš těžkopádnost. A že jeho dopady jsou opravdu těžké, o tom by mohla vypovídat kterákoli noha v širokém okolí nebo sousedi pod námi. Někdy se divím, že se dožil bez větší újmy dnešních dnů. Pády a nárazy jsou nedílnou součástí jeho života a nedejbůh, aby mu v ten okamžik někdo stál v cestě.

    Přibyly roky a děti. Bylo nutno najít a zařídit nové, větší bydlení. Preventivně jsem nakoupila spousty obvazového materiálu a dezinfekce, ale kupodivu to proběhlo docela hladce. Náš nový byt neměl téměř vady na kráse, tedy jen do té doby, než manžel vyzkratoval celý elektrický obvod bytu při výměně kuchyňské zářivky a urval část kuchyňské desky , když se z ní pokusil sundat jím před chvílí slepené autíčko kvalitním vteřinovým lepidlem.

     V těchto situacích si často v duchu opakuji - buď ráda, že ho máš, do hospody nechodí, o děti se stará, nebije tě a jak říká kamarádka – aspoň se nenudíš.

      Začínala zima. Bylo třeba dojet na chalupu, dolít fridex do topení, zazimovat, vypustit vodu a zavřít přívod.

    „Ještě, že máme toho Petra,“ libovala si moje čerstvě ovdovělá máma.

Petr opravdu všechno zařídil. Dolil fridex, zazimoval, vypustil vodu a zavřel kohout.

    „Pro sichr jsem zavřel kohout před vratama na silnici, ať máme jistotu, že nám to neprdne v mrazech někde na zahradě,“ informoval mě po příjezdu.

    Kohout na pozemku je totiž rozbitý a když se loni utáhl ten přímo v baráku, tak pod tím tlakem praskl. Jenže kohout před vratama nepatří nám, ale vodárnám. Náš je až ten nefunkční v zahradě. Právě vodárny dělaly po manželově odjezdu shodou okolností revizi a kohout jako na potvoru pustily. Uběhlo několik dnů. Sousedka pod kopcem myslela, že se asi provalila hráz rybníka a voda už teče až k ní. Ten rybník byla naše chaloupka. Manžel sice vypustil všechnu vodu z trubek povolením všech kohoutků – venku, v kuchyni, v koupelně, ale už je po zavření přívodu nezašrouboval. Voda se valila celým domem, zahradou a tekla až dolů do vesnice. Co vám budu povídat. Účet za docela dobré ojeté auto by v porovnání s účtem za vodu bledl závistí. Já bledla taky, ale vzteky.

    Zimu jsme přečkali o chlebu a vodě a těšili se na jaro. Všude to začalo kvést, já začala kýchat, smrkat, ale sluníčko mi vlévalo do žil optimismus a já bláhová si začala myslet, že nic horšího už mě potkat nemůže.

    „Pomoc, vosa!!!“ řvala jsem na muže, protože se mi jí nedařilo vyhnat z obýváku a zmatená vosa na mě začala pořádat nálety, což při mé silné alergii na její bodnutí nebyla žádná sranda.

Petr přiběhl jako rytíř. V běhu ladným skokem sebral plácačku, políbil mě a dal jasné instrukce.

    „Mámo, jdi radši dál, ať tě nebouchnu!“

Poodstoupila jsem až do předsíně a on se jal sejmout tu létající mrchu. Stál ode mě asi pět metrů. Vyskočil a zasmečoval plácačkou.

     „Zásah!“ zhodnotil svůj výkon a tvářil se jako vítěz souboje. Najednou jsem ucítila prudkou bolest a pálení.

    „Zásah, ale do mojí nohy!!!“ řvala jsem napůl mrtvá v šoku.

Proboha jak mě mohl tou vosou na tu vzdálenost trefit do jediného odhaleného místa na těle!!! Do toho malého prostoru mezi dvěma pásky na pantofli!!! Nemohla jsem dýchat a můj obličej se nafukoval do obrovských rozměrů.  Dokud nás smrt nerozdělí, znělo mi v uších a myslela jsem přitom na naše nebohé děti. Jejich otec se stal vrahem jejich matky, honilo se mi hlavou. Nic moc víc už si nepamatuji.Probrala jsem se až v nemocnici s hadičkou v ruce a s jistotou, že mě ještě čeká pestrý život. V dobrém i zlém, protože - co mě nezabije, to mě posílí!!!