Jak jsem chrlila aneb Nemám vrásky jako důkaz

    Když jsem před lety poprvé vykoukla na svět, měl tehdy osud, co zastává funkci takové té novodobé sudičky, zřejmě dost „blbou“ náladu. A možná taky ne, možná si ze mě prostě jen udělal srandu. Škoda jen, že některým lidem, co mě v životě potkávají, pro změnu zapomněl nadělit smysl pro humor.  

    Následky té sudby mě provázejí celým životem. Projevují se zejména v okamžicích, kdy se chci předvést v tom nejlepším světle. Vždycky se šíleně snažím, ale výsledek bohužel hází na moji osobu spíš stín, a nejednou jsem byla považována za zběha nějakého ústavu, kde mezi základní vybavení patří svěrací kazajka a mříže.

    Před nějakou dobou jsem měla zařizovací období. Běhala jsem z úřadu do úřadu a všude jsem chtěla působit inteligentně, abych se dočkala správné odezvy.  Kuba mi dělal garde, protože všichni potencionální hlídači(i ti pokrevní) ho mají v mysli vedeného jako synonymum atomové bomby, takže jeho udání kamkoli je téměř nemožné. Do jedné kapsy bundy jsem nandala autíčka, do druhé nasypala bonbóny(v kritických okamžicích slouží jako ucpávka), do batůžku narvala pití a mohlo se vyrazit.

    Byli jsme asi pátí na řadě. Dlouho se nic nedělo(to děti milují), takže došlo na ty bonbóny.

    „Pipinu, já chci koukat na Pipinu, Pipinůůůůůůůůůůů!“ řvalo tam to moje dítě ze stesku po své oblíbené kreslené hrdince – prasátku Pepině a nabízená autíčka odmítalo.

    „Jakube! Potichu, na vem si bonbónek,“ snažila jsem se mu naplnit pusu a přepnout ji tak do pozice „bez zvuku“.

    „Fuj tudlety sou hnusní, ty neci!“ oznámil mi při pohledu na rozbalený bonbón a dál vyvolával svoji růžovou hrdinku.

    „Co by na něm asi bylo hnusnýho? Seš zmlsanej, příště ti Mikuláš nic nedonese,“ uzavřela jsem to výhrůžkou a dala jsem si ho sama do pusy. 

    Jak jsem si tam tak cucala, vyšla úřednice, podívala se, co držím za formulář, a řekla, že mě vezme hned, jakmile ten pán vyjde, protože to bude rychlé. Chtěla jsem ten bonbón jako správně vychované děvče vyhodit, ale koš nikde. Rozhodla jsem se zničit ho rychlým rozkousáním a spolknutím. Stiskla jsem ho tedy mezi své čelisti, ale nedokousla. Tolik sil jsem neměla. Jenže sílu roztáhnout čelist taky ne. Vlastně možná ano, ale v zájmu toho, aby se moje plomby nepodívaly na světlo světa, jsem netlačila na pilu. Stála jsem tam s pootevřenou pusou a z porušeného bonbónku  navíc začala vytékat hmota, která po styku s mými slinami šíleně šuměla. Pěna se mi valila přímou cestou přes bradu, a když už to vypadalo, že bude pokračovat na bundu, přiskočil starší pán a podal mi papírový kapesník. Ten svůj jsem v tom zmatku nemohla najít. Ostatní spolučekatelé se buď bavili na můj účet, nebo se pro jistotu(snad ze strachu, že trpím nějakou chorobou) otočili jiným směrem. Teď už jsem chápala to Kubovo „nece, hnusní“.  Utřela jsem si pusu i bradu a rumplovala zběsile čelistmi nahoru a dolů. Plomba neplomba. Povedlo se a já po odchodu pána vstoupila s úlevou dovnitř.

    Hned za dveřmi jsem byla vyzvána k předložení občanského průkazu, který jsem si důmyslně strčila v chodbě do kapsy ještě před tím chrlením, abych ho měla po ruce. Jenže teď nebyl k nalezení. Aby pátrání bylo snazší, začala jsem tam na stůl vyskládávat autíčka z kapes, drobné na vozík, klíče, bonbóny i ten kapesník(připadala jsem si jako Mr.Bean), a to už se zvedla i druhá úřednice, aby se jako taky pokochala nesvéprávnou blbkou. Nakonec jsem občanku našla, svoji svéprávnost tím uhájila, a obě dámy moji návštěvu zakončily pohledem na Kubu s výrazem „chudák dítě“.

    Stejně na mě koukal i fešný dopravní policista, když jsem bourala ve svých dvaceti letech na namrzlých kostkách. Nejdřív jsem se vrhla pod jedoucí autobus pro svoji poznávací značku, a pak šla uklízet střepy ze svého levého světla.

    „Řidičko, hoďte to pak ke straně, už je to nafocený!“ naklonil se ke mně dopravák, zrovna když jsem lovila mezi pneumatikou a kostkou svůj blinkr.

    „To je dobrý, nebudu tu dělat binec, já to strčím do igelitky,“ chtěla jsem si šplhnout, že jsem jako svědomitý občan.

    „Slečno, ste se bouchla i do hlavy? Jak chcete Favorita narvat do igelitky? Nechte si ty fórky, vlezte si laskavě za volant a přeparkujte ke krajnici!“

Bylo mi tak trapně, že bych si do té tašky nejradši vlezla sama.

    Trapně – tak tenhle pocit mě navštěvuje snad častěji než vlastní máma. V důležitém rozhovoru jsem minulý týden dostala otázku, kolik je mi let. Ačkoli třetí křížek už kolem mě kdysi prošel, vůbec jsem nezaváhala a suverénně odpověděla: „Třiadvacet.“ Když mi došlo, co ze mě vypadlo, projela mi hlavou ta reklama z televize, kde se střídají na obrazovce „vystajlovaný“ ženy a pořád opakují: „Nemám vrásky jako důkaz, hihihi, nemám vrásky jako důkaz.“ Kámen úrazu je v tom, že moje geny jsou z rodu bonzákovitého, protože ty ten důkaz posílají do světa úplně klidně, a absolutně žádné vrásky si s tím nedělají. Tudíž cifra 23 ke mně fakt nešla.

    Opět jsem byla za cvoka.

    Při pohledu na Jakuba si říkám, že dědičnost je prevít. Když jsem mu u doktorky omylem nasadila čepici přes oči, tak kolem sebe začal máchat rukama a křičel: „Čo se to děje, kdo to zhašnul?“

   Někdy prostě nestačí tvářit se perspektivně, inteligentně a sečtěle. Tyhle vlastnosti musí mít člověk vrozené. Takže, pokud mě někdo z Vás někdy někde potká, tak v rámci zachování vlastního zdravého rozumu doporučuji obejít mě velkým obloukem a nehlásit se ke mně. Ono totiž bůhví, jestli to, co se mi děje, není nakažlivé(dědičné to bude zcela jistě).