Hon na otce aneb Vzpoura potomstva

    „Spinkej, já se o děti postarám,“ šeptal mi ráno do ucha manžel a znělo to jak nejkrásnější pohádka na světě. 

    Tenkrát dvacetiměsíční Jakub měl zase jednu ze svých bouřlivých nocí a hodinka spánku navíc je přepych, který nelze vyvážit ani všemi diamanty světa. Hlavu jsem zavrtala do polštáře a nechala se odnášet na obláčku snění. 

    „To si ze mě děláš srandu!!! Co to tam klikáš, kdo ti to dovolil? Vždyť to zničíš, chápeš to?! Máš vůbec rozum? To snad není myslitelný!“ vzbudil mě řev mého muže.  

Stál nad tím batoletem a když mě viděl ve dveřích, odešel se slovy, že na to nemá, protože to dítě se proti němu spiklo. Pobaveně jsem si představila to mimino, kterak kuje pikle proti svému otci, ale po dalších pěti minutách, jsem začala i já pochybovat o jeho bezelstnosti. V nestřeženém okamžiku vpravil svůj dobrý, sladký, ovocný čajík  do vypalovačky toho tolik zkoušeného stroje. Nepřežila. Vzhledem k tomu, že počítač je něco jako manželovo v pořadí třetí dítě (aspoň doufám, že až třetí), chápala jsem to jako úmrtí v rodině a i s dětmi jsem se mu klidila ze zorného pole, abychom nedráždili jeho zasažené city. 

    Odpoledne po dobrém obídku se situace uklidnila a z manžela se stal opět milující taťka.   

    „Neměl už by odložit ty pleny?“ ptal se mě, když se bytem valil odér nehodný tak malého tvorečka.

    „Ještě je brzy, musí na to přijít sám,“ odpovídám a z dálky sleduji, jak si s tím bravurně poradil.  

Ani u staršího se nezdráhal těchto, podle někoho typicky ženských prací, a má za to můj obdiv. Většinou jsem s dětmi celý den sama, muž se často vrací, až když děti spí, takže pokud je doma, snaží se nám to vynahradit. Kluci pak za ním chodí jako ocásky a taťka je pod palbou otázek. 

    Toho dne to nebylo jinak. Jedním dítkem tahán za nohavice, odrážel nálety druhého. To vše za mohutného skandování „táto, táto“. Když se vysvobodil z jejich přízně, rychle za sebou zavřel dveře od záchodu. Kuba začal hystericky řvát, svíjel se, jako když odtrhnete dítě od prsu, a v konečném zoufalství se mu podařilo dveře otevřít. S bojovým pokřikem vletěl dovnitř, uklouzl a hlavou se řítil na záchodovou nádržku. U manžela vzniklo dilema. Počůrat si nohy nebo zachránit syna? Volba padla na syna. Ozvala se rána a pak strašný hrdelní výkřik. Manželův. Jak se ho totiž snažil v podřepu zachytit jednou rukou, ozval se i v synovi pud sebezáchovy. V letu se zachytil o poklop prkýnka a plnou silou ho poslal gravitačním směrem. Musím zdůraznit, že nejsme majitelé jen tak ledajakého lehkého plastového sedáku, nýbrž poctivého, drahého a těžkého prkna. Odnesla to mužova druhá ruka a úd v ní. Aby toho nebylo málo, cestou z toalety ještě našlápl na Matějovo autíčko, uklouzl a rozsekl si loket o futro. Do večera byl zavřený v pokoji u svého počítače a směl vstoupit jen ten, kdo nesl ledové obklady na výměnu.   

    Noc přečkal. Všechna zranění se zdárně hojila a nic nebránilo v cestě k ozdravění i jeho třetího dítěte. Přinesl si vysavač, rozšrouboval ten pro mě nepochopitelný stroj a jal se ho vyšůrovat. Všichni jsme měli po celou dobu vstup přísně zakázan. Kdybych nevěděla, že je tam zavřený jen s tou výpočetní krabicí, neuvěřila bych. Tolik naříkání, lichotek a omluv směrem k té bedně! 

    „Tak se pojď podívat, jak vypadá vnitřek počítače. Vyčistil jsem to, že by se z toho dalo jíst,“ volal najednou pyšně.   

    „A smí jít i děti?“ ptala jsem se nesměle. 

    „Jo, ale opatrně!“   

    Děti měly radost jako na Vánoce. Konečně byly vzaty na milost. Zlehýnka našlapovaly, obdivně vzhlížely ke svému stvořiteli, čímž mu udělaly obrovskou radost. 

    „Podívejte, tady je paměť, tohle je grafická karta …,“ vysvětloval.  

Kluci koukali, občas přitakali nebo položili dotaz. Otec pyšný, že projevují zájem se pustil do dalšího vysvětlování a nahnul tu kastli víc. 

    „Pojďte blíž, ať do toho pořádně vidíte,“ vybídl je.  

Oba se posunuli, čímž vrazili do stolku, miska s mastnými, drobivými, arašídovými křupkami se rozkmitala, začala balancovat na hraně a pak už přímým, neomylným pádem skončila rozsypaná v útrobách toho asanovaného zázraku. Během otcova klení a vyvolávání Pána Boha, panenky Skákavý a Ježíše Krista ještě stačil Jakub zastrkat polovinu šroubků do hlíny v květináči. Hledali jsme je půl dne, ale objeveny byly až po delší době při přesazování kytek. 

     Věřím, že kdyby existovalo něco jako rozvod s dětmi, tak manžel ještě toho večera stoprocentně kontaktoval svého právního zástupce, ale protože je jinak tvor milující, tak by jistě brzy pochopil, že jiný rozsudek – než děti na doživotí, by stejně asi nevysoudil.