Celý život v předklonu, ti zdatnější nechť se plazí

“Ivánku, slabším pomáhej a před nikým se nepovyšuj!“ tak nějak poučovala svého syna maminka v nesmrtelném Mrazíkovi. A protože většina z nás na této kultovní pohádce vyrostla, je více než divné, že se nám smysl této věty nezaryl hlouběji pod kůži.

Když se zamyslím, tak kořeny našeho „předklonkování“ nacházím hned po narození. Už jako malá mimina nás maminky drží v klubíčku a ohýbají nám zádíčka možná tušíc, že tuto pozici budeme v životě často potřebovat. V období vzdoru nás naopak rovnají do latě a když už konečně vidíme svět zpříma, končí čas bezstarostných her. Naše čerstvě objevené „JÁ“ je potlačeno a škola se stává první opravdovou zatěžkávací zkouškou pružnosti našeho hřbetu. Spolehlivým ohýbačem je strach. Strach z paní učitelky, ze šikany nebo z rodičů. Vždyť si vzpomeňme, oblíben byl u učitelského sboru žák, který slepě papouškoval učivo, zářil na stupínku a svůj názor by neprojevil, ani kdybychom ho mučili. Naopak ti, kteří se nebáli/nemluvím o drzosti/, byli označeni za rozvraceče třídní morálky a vezlo se to s nimi celou školní docházku. Roky plynou, ze školáčka se měníme ve studenta, absolventa a hle najednou je z nás dospělý pracující člověk, který přebírá zodpovědnost sám za sebe a třeba i za svoji novou rodinu. A právě v tomto okamžiku spousta z nás ztrácí tu těžce vydřenou hrdost, která přímí naše páteře. Slabší povahy se dokonce stávají v zájmu svého blaha bezpáteřními. Předklon se stává součástí našeho životního stylu. Používáme ho čím dál častěji – v práci, v obchodech, na úřadech , na poště, u lékařů a nakonec i před vlastními dětmi. Tento syndrom se nevyhýbá ani movitějším či známým tvářím. U nich jde však o diagnózu s odlišným průběhem. Místo předklonu používají různě tučné obálky, drahé prezenty nebo svůj „profláknutý“ obličej. Nicméně boj svádějí za stejným cílem, jen se odehrává v poněkud jiných dimenzích. A přece jsou proti obyčejným smrtelníkům ve výhodě. Křiví sice svůj charakter stejně jako my, ale alespoň je přitom nebolí záda. Tragika všeho tkví v tom, že jde o epidemii rychle se šířící. Jde o tzv. reakci „zub za zub“ neboli - teď jsem v předklonu já, za chvíli budeš ty! V praxi to vypadá asi takto - pokladní Hubáčkovou ráno rozčílí nevyspalá sestřička v čekárně, a tak si zchladí žáhu na pokladní Kropáčkové. Pokladní Kropáčková dožere úřednici Machovou, která odplatou nevyhoví pošťačce Šimkové. Zlostná Šimková vzteky vytočí celou frontu lidí na poště a nákaza se tak šíří kosmickou rychlostí. Zlost a frustraci si potom přinášíme domů, kde infikujeme své protějšky a děti. Pandemie je tu!!! Zahltí téměř všechny. Zejména naši politici asi ráno sedávají s paní Hubáčkovou v čekárně nebo nakupují u paní Kropáčkové. Jinak si totiž jejich chování, které připomíná spíše mstu na obyčejných lidech, nedovedu vysvětlit. Když nadneseně zhodnotím situaci, mám pocit, že větou z pohádky se neřídí téměř nikdo. Asi proto jsme odsouzeni chodit v předklonu, doprošovat se a plazit, přestože vakcína na tuto zákeřnou chorobu existuje. Nic nestojí, nebolí, účinkuje okamžitě a jmenuje se úsměv. Jen ten nás může katapultovat na lepší cestu životem a snad nám pomůže narovnat ta naše léty ztuhlá těla, stačí jen chtít.