Přežít, prožít, užít

Vznikla televize, kdysi. A v ní se začaly vysílat pořady. Některé z nich hodnotnější, nadčasovější než zprávy a žvásty s jepičím životem. Dokumenty, hry, inscenace; přenosy či záznamy koncertů, oper, baletů, tanečních představení.

Časem kohosi napadlo, že by mezi sebou mohly soutěžit v mezinárodním měřítku. A tak vznikly televizní festivaly do jisté míry obdobné těm filmovým, byť mnohem méně slavné. Také na nich porota posuzuje pořady a určuje vítěze; také na nich se promítá pro veřejnost a pořádají předpremiéry a další prezentace; také se koná řada doprovodných akcí. A kromě tvůrců, odborníků a veřejnosti se setkávají také obchodníci, domlouvají prodej či nákup pořadů a ladí koprodukce.

Když počátkem 60. let začala Eurovize spolupořádat Mezinárodní televizní festival Zlatá růže v Montreaux, východní blok – tedy Intervize – chtěl totéž. A protože naše televizní tvorba měla zvuk, našla si tato událost svůj domov v Praze. Zlaté Praze, jak byl festival pojmenován. Soutěžilo se ve spoustě kategorií, kvantita převládala nad kvalitou, obezřetnost nad svobodou. Léta plynula. Padla Zeď. Co teď? Na prahu 90. let, v období převratných změn, byla Zlatá Praha před zrušením. Jako obvykle se našli lidé s chutí bořit vše minulé. Až museli přijít cizinci, jmenovitě velký pojem evropského televizního světa Stefan Felsenthal, pamětník Brechta a obdivovatel české kultury, aby festival zachránili: „Těm velkým, od Banffu po Prix Italia, konkurovat nedokážete. Tak se zaměřte na něco exkluzivního, místo bývalé sámošky vybudujte butik...“

Letos je Zlaté Praze dvaapadesát, zaměřuje se na televizní pořady o hudbě, tanci a baletu. Do soutěže přišlo dvaasedmdesát snímků z celého světa. A vyhrál jímavý, hluboce lidský dokument o klavíristovi, který je u nás vpodstatě neznámý. Menachem Pressler. Jednadevadesátiletá žijící legenda, magdeburský Žid, včas s rodiči uprchlý před Hitlerem. Dnes drobný, půvabný stařík s bystrýma očima a svižnými prsty, které dosud pobíhají po klávesách s udivujícím umem. Žije především v Americe, ale i v Izraeli. A vrací se občas do Německa. V roce 1955 založil slavné Les Beaux Art Trio, od roku 2008 – tedy skoro od svých pětaosmdesáti - znovu vystupuje sólově. Učí, natáčí. Jak to, že se v takové formě dožívá takového věku? „Nemyslete, že mi někdy nedělá potíže vstát a rozejít se,“ usmívá se. „Ale miluju hudbu. Dělám to, co mi přináší radost. A proto mě baví být na světě...“ Televizní dokument se v pořadu o Presslerovi stal zároveň poctou vzácnému muži a hlubokou výpovědí. „Když se člověku podaří přežít koncentráky a žít pak ve svobodném světě,“ říká Menachem, „tak má přece morální povinnost si to užít, co říkáte?“