V banánové republice v srdci Evropy - díl I.

Uplatnit právo na sociální dávky v případě nezaměstnanosti je pro slušného člověka tvrdý oříšek. Jak se nenechat obelhat „sociálními pracovníky“?  Tento příspěvek se týká nejen dětí a rodičů dětí, které ukončily přípravu na budoucí povolání maturitou, diplomovou prací nebo učňovskými zkouškami, ale i všech ostatních osob ke kterým nemá nikdo vyživovací povinnost.

Tímto příspěvkem navazuji na článek: http://vejtasa.blog.idnes.cz/c/172921/Prizivnictvi-mezi-pribuznymi-zakladnim-pilirem-socialni-politiky.html#t2

Při řízení ve věci žádosti o sociální dávky je nutné mít stále na mysli, že ke zletilé osobě, která ukončila přípravu na budoucí povolání, nemá nikdo vyživovací povinnost.

Zletilému dítěti zaniká nárok na výplatu dávky státní sociální podpory – přídavek na dítě, ukončí-li přípravu na budoucí povolání. Současně s tím zaniká podle § 85 odst. 1 zákona č. 64/1963 Sb., o rodině, v platném znění, jeho rodičům povinnost své dítě živit, což je logické a pochopitelné. Vyživovací povinnost rodičů k dítěti už nikdy znovu nevznikne!!!

V současné době mají na trhu práce absolventi škol velmi těžkou pozici. První otázkou personalisty každého potencionálního zaměstnavatele je: „jakou máte praxi v oboru“ (uchazeč o zaměstnání má zájem obvykle o práci v oboru pro který se připravoval). Po odpovědi, „žádnou praxi nemám“, dochází za oboustranně útrpného úsměvu k loučení. Poté, co se situace opakuje u několika zaměstnavatelů, absolvent zamíří na úřad práce, ale tam práci najde jen zázrakem. Jelikož pro nárok na výplatu podpory v nezaměstnanosti nesplňuje podmínku odpracované doby stanovené zákonem o zaměstnanosti, nárok na podporu mu není úřadem práce přiznán.

V tomto momentě by měla nastoupit pomoc státu dle ust. Článku 30 odst. 2 USNESENÍ předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky. Podrobnosti článku 30 odst. 2 Listiny jsou stanoveny zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a zák. č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi.

Pro pochopení souvislostí je nutný rozbor § 4 zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, kterým je stanoveno společné posuzování osob.

§ 4

(1) Společně se pro účely tohoto zákona, není-li dále stanoveno jinak, posuzují

a) rodiče a (?nezletilé?) nezaopatřené děti,- - - toto ustanovení se vztahuje k běžné vyživovací povinnosti rodičů k dětem podle ust.  § 85 zákona o rodině, tj. k dětem, které neukončily přípravu na budoucí povolání a proto nejsou schopny se samy živit , což vyplývá ze slova nezaopatřené.

Slovo "nezletilé" je v ustanovení zařazeno nesmyslně, neboť nezaopatřenost dítěte nekončí zletilostí, nýbrž dokončením přípravy na budoucí povolání, nejpozději však ve věku do 26 roků. Ustanovení zcela vyčerpává situace, za kterých jsou rodiče povinni živit svoje děti. Jiným zákonem, než zákonem upravujícím rodinné právo, nelze vyživovací povinnost rodičů k dětem ustanovit !!!

b) manželé nebo partneři (bez souvislosti)

c) rodiče a

1. nezletilé děti, které nejsou nezaopatřené, (bez souvislosti)

2. zletilé děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány s jinými osobami podle písmene b) nebo d), - - - toto ustanovení se vztahuje oproti odst. 1 písm. a) naopak na situace, kdy v hmotné nouzi jsou rodiče a vyživovací povinnost k nim mají jejich zletilé zaopatřené děti. V tomto případě jsou děti společně posuzovanými osobami s rodiči, tedy děti s povinnosí živit své rodiče, kteří podali žádost v souladu s ust. § 87 zákona o rodině. Nikoli obráceně, jak je praktikováno v úřadovnách sociální péče při stanovení konkrétních společně posuzovaných osob, kdy žádost podávají děti. (Červené zvýraznění jsem použil proto, že popsaný nezákonný postup je praktikován na úřadech již 4 roky a touto zavrženíhodnou činností bylo mnoha tisícům oprávněných žadatelů odepřeno jejich právo stanovené v článku 30 odst. 2 Listiny.) Nemravné a zvrlé je tvrzení, že rodiče jsou povinni živit svoje děti až do smrti.

d) jiné osoby, které společně užívají byt, s výjimkou osob, které písemně prohlásí, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby^{3)§ 115 obč. zák.}

Bod 1  Jak se pomoci od státu nedomoci

Cesta pro pomoc státu, již na úřadě práce zaregistrovaného uchazeče o zaměstnání,  povede na odbor sociální péče městského úřadu příslušného podle místa trvalého bydliště žadatele o dávky pomoci v hmotné nouzi. Na předmětném úřadě se „sociální pracovnice“ žadatele o dávku příspěvek na živobytí zeptá, je-li ženatý (vdaná) a kolik osob bydlí v bytě se žadatelem. Ten např. odpoví, že bydlí u rodičů ještě se svým starším sourozencem. Při tomto úředním jednání mezi žadatelem a úřednicí vyplyne, že jeho rodiče i sourozenec pracují. Poté  bude žadateli vysvětleno, že jeho příjmové a majetkové poměry budou posuzovány společně s rodiči a bratrem v rámci tzv. OKRUHU SPOLEČNĚ POSUZOVANÝCH OSOB, takže mu nárok na příspěvek na živobytí nevznikne. Žadatel neznalý zákona uvěří vysvětlení sociální pracovnice.  Z tohoto ústního jednání nebude sepsán ani protokol, žadatel udělá obrat čelem vzad a bude hledat, kde nechal tesař díru. Rodiče žadatele ani jeho starší sourozenec k němu přitom nemají vyživovací povinnost podle zákona o rodině. Proto ani zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, neukládá, a ani nemůže uložit, nikomu z rodiny povinnost žadatele (sourozence či dítě) živit.

Výše popsaný postup žadatele je nejčastější, současně však úplně nejhorší.

Bod 2 Jak se pomoci od státu domoci

Pokračování příště (další postupy)