Zvonit umí každý

„Protože to prostě zase nezvoní!" odpověděla jsem nakvašeně inženýrovi na otázku, proč nevím, že u nás byla pošťačka. Inženýr nesouhlasně zavrtěl hlavou a informoval mne, že každý, kdo se trochu snaží, se k nám jistě dozvoní.

Upozornila jsem inženýra, že tento každý by nejprve musel zvonek najít a posléze i vyhrabat zpod zlatého deště. Poté by musel najít i dost odvahy dotknout se zvonku, který trčí mezi větvemi na drátě.

„Vždyť už je opravený,“ hájil se inženýr a dodal: „A přišroubovat ho snad umí každý.“

Aby dodal svým slovům vážnosti, prohlásil, že mi půjde před dům názorně ukázat, jak se zvoní.

Sdělila jsem mu, že se mi zdá krajně nepravděpodobné, že by každý, tedy například naše pošťačka, pohotově vytáhla z kapsy nářadí a dva šroubky, aby si zase jednou mohla zazvonit u Večeřů.

Inženýr odkvačil před dům. Stoupla jsem si k oknu a pozorovala jak správně zvonit. Inženýr nejprve zpola zmizel pod keřem, následně si strčil pod větve i hlavu, aby pak celý vylezl a rukou namátkou šátral v porostu.

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval hlasitý tón.

"Slyšíš?" volal na mne se zadostiučiněním oklepávaje si přitom květy z ramen. „Funguje to! Chce to jen trochu grif!"

„Přílep na branku mapku, kde ten zvonek hledat,“ poradila jsem mu znechuceně.

 Inženýr utrhl jednu větvičku: „Vždyť to za chvíli odkvete a každý ho uvidí."

Upozornila jsem ho, že problém nadměrného květenství sice s podzimem sám zmizí, specifika zvonění však zůstanou.

„Každý, kdo umí zvonit, se dozvoní," trval na svém inženýr.

Považovala jsem za nutné informovat ho, že po světě se pohybují i lidé, kteří netuší, že je třeba při zvonění držet prst kolmo, tisknout tlačítko dostatečně silně, mířit přitom do středu a zároveň si zvonek rovnoměrně opírat o sloupek plotu.

Inženýr znechuceně potřásl hlavou: „Chceš snad, aby se k nám každý dozvonil úplně bezmyšlenkovitě?“