Netradiční unboxing

Kdo neví, co je unboxing, jako by nebyl. Přesto pro jistotu krátké vysvětlení: Jde o rozbalování výrobků, například hraček nebo elektroniky, přičemž proces vybalování je natočen na video a následně zveřejněn třeba na youtube.

Sledovat unboxing je oblíbená kratochvíle všech dětí třetím rokem počínaje a těžko říct, kdy konče. Zejména u prvňáků je unboxing rozhodně velmi populární. Na rozdíl od čtení.

Kdykoliv jsem se dceru snažila dobrat k slabikáři, našla jsem ji nad unboxingem. Nejenže ze čtení nejevila nadšení, ale písmena ji nechávala naprosto chladnou. Přes veškeré naše snahy v prosinci stále uměla přečíst pouze máma a slabiky me, se, le jakoby pokaždé viděla poprvé.

„OMG," (neboli Oh, my God,  čili Ó, můj Bóže) jásala nicméně společně s youtuberkou, která online rozbalovala první vrstvu krabičky a pod ní našla samolepku, pod další vrstvou papírovou mini lupu a postupně se prorozbalovala až ke gumové panence s tyrkysovými plastovými vlasy.

„To je mega!" sdělovala youtuberka divákům.  Samozřejmě nejsem včerejší a je mi jasné, že mega se už nějakou dobu užívá ve významu hodně, ale čekala bych tedy, že mega něco. Ale ono mega nic. Ani mega cool, ani mega hustý, prostě "je to mega,“ a to je vše.

Uvědomila jsem si, že ve slabikáři se slovo mega vůbec nevyskytuje, a možná proto slabikář netáhne. Ostatně nepíše se tam ani o těchto tzv. lolkách, tedy l.o.l. panenkách, jejichž největší devíza spočívá v tom, že se rozbalují dlouho a dají se sbírat.

I tak jsme se doma shodli, že číst by dcera umět měla, a dál jsme zkoušeli všechno.  Po Vánocích jsme zavrhli školní metodu analyticko-syntetickou*, pak postupně i  genetickou** a metodu fonetickou***.

Zkoušeli jsme zpívat hlásky, šeptat, nešeptat, mlčet a pak vykřiknout slabiku, značit barevně písmena, podtrhávat i kroužkovat slova.

Jenže prostě nic. Přímo mega-nic!

Zkoušeli jsme číst já slovo, ona slovo, nebo já písmeno, ona písmeno, či já slabika, ona slabika, jindy zase já věta, ona slovo, či ona věta, já slovo.

Ale žádný výsledek  se nedostavil a sele mele jí bylo stále záhadou. 

Zkoušeli jsme to dál, tentokrát s rohovou záložkou, s okýnkem vystřiženým z papíru. Zakoupili jsme četné doplňkové sešity s certifikátem pedagogicko psychologické poradny. Dcera je vzala do ruky a tvářila se, že bude zvracet.

V  únoru škola vyslovila podezření na dyslexii a dysgrafii.

Zkoušeli jsme vytleskávat, poskakovat, dupat a házet si při čtení míčem.

Nic.

Do diskuse se přidali specialisté. Není holka slepá? Hluchá? Nebo blbá? Jestli ona neměla špatný porod? Ať navštíví foniatra, pediatra, neurologa, psychologa a možná také astrologa...

Zkoušeli jsme číst se starším bratrem, s kamarádkou, číst babičce do telefonu a tetě do ucha.

Nic.

Zkoušeli jsme dělat, že je nám to jedno i že nám na tom záleží. Zkoušeli jsme to bez motivace a s motivací. Budeš číst jako Eliška, budeš číst líp než Eliška, paní učitelka se bude divit, babička bude zírat, bratr bude žasnout, teta Iva se zblázní štěstím, strejda Pepík spadne v šoku ze židle. Prostě všichni budeme naprosto u vytržení, když konečně přečteš ze slabikáře Filip a Žofka každý den pozorují, jak rostou fazole.

Efekt nenastal a marné pokusy opět skončily u unboxingu. „Oh, my!“ (ano, pouze "oh, my "a zatím už nic)

V půlce března se zavřely školy. A specialisté i odborníci šli do karantény. A mně nezbylo, než zvolit metodu vlastní.

Otevřela jsem internetové stránky a našla nejlevnější verzi lolek, a sice dávkovač bonbónů s hlavou ve tvaru l.o.l. panenky á 35 korun balený tak, aby nebylo vidět, která hlava se uvnitř nachází, a člověk tedy vlastně záměrně kupoval zajíce v pytli a nejen dítě po rozbalení zažilo moment překvapení.  Pár těchto růžových stvoření jsem naklikala do virtuálního nákupního košíku.

Na druhý den přijel kurýr. Otevřela jsem si láhev červeného a slabikář na straně 67 a vedle sebe položila pečlivě zabalený sytě růžový l.o.l. dávkovač s neznámou lolčí hlavou uvnitř.

„Hele, jestli zvládneš přečíst tři stránky ze slabikáře, tak se koukneme, která lolka je uvnitř."

Dcera pohlédla na mne a pak zkoumavě na článek Luboš jede do Prahy.

„To bude hrozně nudný,“ zhodnotila text od oka a zjevně přemýšlela, jestli se jí ta námaha vyplatí.

„Dobře,“ řekla a dala se do čtení.

Na konci každé řádky jsme metodou unboxing odtrhly kus obalu a já jsem vykřikla „OMG, to je mega!“ a ostentativně jsem rachtala natrženým balíčkem.

“Čím rychleji to přečteš, tím dříve budeš vědět, co tam máš za panenku,“ lákala jsem ji u předposlední řádky třetí strany.

„Láďa nese kachňatům kopřivy,“ přečetla dcera větu skoro na jeden nádech, jen aby se zbavila úkolu a dočkala lolčí hlavy.

Na konci třetí stránky se všude kolem nás válely odtrhané kousky obalů a na mne zíraly velké oči plastové panenky z modrofialovými vlasy, která místo těla měla sytě růžový držák na lipo bonbóny. Byla mega a měla k sobě přiložený mini letáček.

"Dají se sbírat," řekla dcera nadšeně, když zjistila, že kromě této "nádhery" existuje i verze s černorůžovou hlavou.

Do konce slabikáře nám zbývá 30 stran, což činí ještě 350 korun, tedy v podstatě stejně jako materiály z pedagogicko psychologické poradny. Jenže čtení unboxingem je sázka na jistotu a  jediná metoda, která spolehlivě funguje. Takže investice, která se vyplatí!

poznámky pro zájemce o metody čtení: 

*analyticko-syntetická metoda(slabikovací): Dítě slova rozkládá a pak zase skládá, hláskuje a slabikuje. Učí se zároveň písmena malá i velká, tiskací i psací.  Obsah je tak rozkouskovaný, že dítě netuší, co to vlastně čte. Všechno se mu poplete dohromady, dítě neví, co dřív, a tak pro jistotu nečte.

**genetická metoda (hlásková, písmenková): Dítě se zabývá nejprve jen velkými písmeny, malá písmena ignoruje. V učebnicích se ovšem vyskytují  hlavně písmena malá, takže dítěti znalost pouze velkých písmen nepomůže a získá dojem, že nečte.

***fonetická metoda: Dítě kouká, jak se hýbe pusa učitele, napodobuje ho a nakonec sice pěkně odezírá, ale moc nečte.

analytická-globální  metoda:  Dítě vnímá smysl celých slov, nezajímá ho, z čeho se slovo skládá a absolutně nechápe, proč se začíná od písmene, nechápe slabiky, vnímá jen slovo jako celek.  Takže na text nekonečně dlouho zírá a když už myslíte, že snad usnulo, z ničeho nic přečte celé slovo v kuse. Dítě, kterému vyhovuje globální metoda, se začne projevovat jako čtenář obvykle až ve chvíli, kdy pozná všechna písmena. Čtení ho zajímá primárně pro obsah textu.