Napsat tyto zápisky mě donutily vzpomínky, které často vyplují napovrch, když potkám spolužáky, kamarády, vrstevníky. Nechci, aby toto byla nějaká ucelená kniha, chci jen zaznamenat pár vzpomínek na dětství, mládí a vůbec na hořicko tak, jak jsme to viděli my, husákovi děti. Zřejmě jsou tyto vzpomínky směřované hořičákům, ale určitě osloví i mimohořické, tak pojďme zavzpomínat na dobu socialistickou, na dobu dávno odvátou a přesto stále živou. Vždyť jsme husákovi děti a já říkám, že jsme postiženy socialismem. Někdo si teď myslí že není, ale následující řádky vás přesvědčí, že naše generace je postižena socialismem. Někdo méně, někdo více, podle toho, jak si kdo připustí nebo kam až jeho vzpomínky sahají, na dobu před rokem 1989. Nechci vás přesvědčovat, že za socialismu jsme se měli dobře, nebo že bylo lépe než dnes, to ani v nejmenším. Rozhodně nechci nic vracet zpátky, jen chci zapomenout na to špatné a zavzpomínat na to opravdu hezké. Na to, co provázelo naše dětství a mládí bez ohledu na režim, který v té době panoval. Tak jako naši dědové a babičky vzpomínali na 1.republiku, která je moc vzdálená a na kterou vzpomínali před námi spíše z té lepší stránky, tak chci i já vzpomenout na tuto etapu života. Prožil jsem v ní 18 let, což není hodně, zvlášť z prvních 3 let mého života toho asi moc nebude, ale není to také málo. A to málo z mála na co jsem si vzpomněl, vám předložím v několikadílné sérii poznámek. Kdo nechce ať nečte, kdo chce ať přidá.
Pohled na Hooice
Vzpomíná: Já, ročník 1971
Hračkárna:
Pamatujete když byla v Hořicích hračkárna na Husově ulici? Miloval jsem ji, byla nádherná, byla to svatyně mých dětských přání, nad ní v Hořicích nebylo. Pamatuji si dva nebo tři schody, po kterých se vystoupalo do prosklených dveří. Za ním se otevřelo království hraček, kde i na tehdejší dobu byl opravdu velký sortiment. Hračkárna měla dvě části, přední a zadní. V zadní byly tuším věci sportovní jako boby, sáňky apod. Ale to nejlepší bylo v té přední části, které dominoval ohromný, z části prosklený pult. To nej, ale bylo za tímto pultem, byl to regál tyčící se až ke stropu. Měl spoustu poliček, spoustu a v každé bylo něco, autíčka, panenky, stavebnice atd. atd. Určitě si vzpomenete na hračky té doby. Myslím, že to mělo svoje kouzlo té doby, kdy v celé republice byly takřka stejné hračky. Vzpomeňme stavebnice Merkur, Cheva, PeBe (tuším kopie Lega z DDR), autíčka od firmy Igra, škodovky a 1203ky jako sanitka a jiné, plastové červenobílé kočárky jako věrné zmenšeniny těch skutečných, panenky s mrkacíma očima, panáčky Igra jako hasiče, příslušníky VB, autodráha a další a další. Určitě sami zalovíte v paměti a najdete desítky hraček, které jsme znali naprosto všichni.
Co mě ještě uvízlo v hlavě, je jedna negativní vzpomínka spojená s touto hračkárnou. Hodněkrát jsme ji s mamkou míjeli se slovy: „ne, nejdeme tam, nemáme čas“. Ale na galanterii pod hračkárnou nebo na oděvy nad ní, jsme čas měli skoro vždy. Kamarádi a spolužáci přiznali, že to u nich bylo taky tak. Později se postavila nová hračkárna nahoře na náměstí, která už takové kouzlo pro mě neměla, zvlášť, když jsem od prodavaček na hodně věcí slyšel, v té době známé: „nemáme“. Dnes je z této nové hračkárny herna...
