Kdy se omluví němci čechům za popravy, vraždy, pronásledování apod. ve 2.světové válce? Po přečtení tohoto blogu http://hrabica.blog.idnes.cz/c/151506/Kdy-se-omluvime-Nemcum-za-vyhlazeni-Lidic.html, musím uznat, že pan Hrabica to nemohl napsat trefněji. Naprosto s ním souhlasím. Není možné toto jednání schvalovat nebo omlouvat. Veškeré tyto příběhu jsou vytrženy z kontextu. Nikdo si neuvědomuje, jaké to bylo po válce a jaké pocity a nálady měli v sobě lidé v té době, které my v dnešní době nikdy nezažijeme a těžko je chápeme.
To, že u toho umírali nevinní lidé je smutné, ale nebýt Hitlera a jeho tažení, tato situace by nikdy nenastala. Předtím tu žili češi s němci docela normálně a němci byli pro sudety velkým přínosem, přinášeli sem peníze, technologii apod. Nejsem historik, ale je nám všem jasné, že tohle všechno se zničilo díky Hitlerovi a celá další poprvorepubliková československá historie se v podstatě odvíjí od tohoto momentu. Dokumentů o 2.světové válce jsem viděl nepočítaně, ale ani v jednom jsem neviděl lítost nebo omluvu od kohokoliv za příkoří českého národa, které si za 6 let okupace od 3.říše zakusil.
Copak němci za války rozlišovali vinu nebo nevinu, nebo copak se němci zdráhali mučit, vraždit, popravovat, pronásledovat, zabavovat majetek apod.? Může se pak někdo divit, že po válce byli odsunuti němci, že byli lynčování a vražděni? Je mě jich líto, ale bohužel taková byla doba. Opravdu to neomlouvám, jen mě to štve, jak někteří po nás chtějí omluvu za něco, co udělali jiní před 65 lety! Uznat lítost ano, ale omluvit by se měli ti, co tam byli. Chápu, že je to už nemožné a proto si myslím, že by se už měla udělat tlustá čára a udělat za 2.světovou válkou konečně tečku. Definitivní konec debaty o náhradách, omluvách a satisfakcích. Mluvit o tom - ano, vyšetřit události - ano, nezapomenout - ano, vynucovat si omluvy, reparace kdo komu co - už ne.
Každého z nás se válka nějakým způsobem dotkla i po letech i když jsme ji nezažili. My jako husákovy děti jsme prožívali komunistickou propagandu o vítězství Rudé armády, kde pro spojenecké vojska nebylo místo. Můj děda byl nasazen na nucené práce, utekl a zúčastnil se osvobozování Českoslovenka. příběhy, které mě vyprávěl byly pro mě někdy dost šokující. A musím zdůraznit, že příběhy se týkali všech - němců, rusů i čechů a vždy to děda uzavřel slovy: "taková byla nálada, taková byla doba" ...co dodat?
Snad jen perlička ze života, že při dokládání odpracovaných let k důchodu, sociální pracovníce dědovi oznámila, že pokud si nesežene razítko partyzánské jednotky kde byl nebo alespoň svědectví jednoho ze sovětských partyzánů, nebude mu uznán ani měsíc. Děda to bral z humorem, jako že jistě každá partyzánská jednotka měla své personální oddělení.
A ještě jedna otázka, je tu mezi námi vůbec někdo, kdo na tyto omluvy ještě čeká?
