Oprav mi tam hrubky a hoď to na blog

Internet je dobrý sluha a zlý pán. Jako řada nástrojů.  Je výborný zdroj informací. Ale taky neskutečná drbna s nikdy nevyhasínající pamětí. Ve sporech o děti je s ním potřeba zacházet navýsost obezřetně. Zveřejňované fotky a videa totiž nezmizí. Internet nezapomíná. A důkazy o nerozumném jednání rozhádaných dospělých budou v plné parádě k nalezeni i v době, kdy možná už dávno na celou situaci nebudete hrdí. A možná ani sami na sebe. Co s tím?

Je to jednoduché. Zacházejte se zveřejňováním informací opatrně. Zvažte každé poslání fotky, která může být citlivá, neposílejte "kompromitující" videa. A rozhodně ani jedno ani druhé nezpřístupňujte v prostředí internetu. Dávejte pozor i na zveřejňování jmen a fotek dětí a cokoliv, co jim může způsobit újmu. Těžko říci, jak to definovat. Ale možná je v tomto dobré vrátit se k radám a moudrosti našich babiček a docela obyčejně "nedělat ostudu".

I.

V době rozchodu jste ve svém okolí po jistou dobu senzací. V práci se po vás dívají, přátelé se ozývají nebo naopak neozývají, sousedé a známí na situaci nějak reagují. Co si budeme povídat. Nikdo z nás není zas tak zajímavý, aby naši senzaci nepřebila jiná senzace. Větší nebo menší, ale rozhodně novější. Ta vaše vybledne a rozplyne se. Zůstane jenom stín v lidských pamětích. Říká se, že nic není staršího než včerejší noviny. A měli bychom si pamatovat, že nic nemá delší paměť než internet. Tam nic nezmizí, nic se nerozplyne, nic nemění ve stín. Všechno zůstává v původní reálnosti a syrovosti. Opravdu v tomto prostředí chceme roky nacházet své (i cizí) uplakané děti na videích? Opravdu chceme, aby je tam po letech nacházely právě ty děti? Jejich přátelé či nepřátelé? Doporučuji velmi zvážit i posílání fotek a budete-li je někde potřebovat, raději je předejte vytištěné. Nedostanete se tak do situace, že se budou "nenápadně" šířit po Síti sítí.

Ostatně, "kompromitující" videa mohou být velmi matoucí. Kromě skutečně extrémních situací je jejich vypovídací hodnota nízká a pokud jsem s tímto důkazem měla tu pochybnou čest se setkat (a bohužel měla), je tak i přijímán. Může se totiž stát mnohé. V naší občas otvírané "Maceškovské" diskusi jsem se dostala k řadě zajímavých zkušeností i v této oblasti. Tady je jeden z příběhů v lehkém (autorkou schváleném) přepisu z chatu.

II.

Bylo to takhle koncem června. Zrovna jsem končila medicínu a byla před státnicemi "na mašli". Měla jsem v té době přítele. Nežili jsme spolu, ale občas jsem u něj přespávala. Byl už nějakou dobu rozvedený a mne nikdy nějak nenapadlo pátrat po důvodech. Stejně by mi to neřekl. Můj přítel po těžkém životním zlomu změnil práci a částečně pracoval z domu, tak si mohl brát děti i přes týden. No kdybych se na hlavu stavěla, nevzpomenu si, jakou měli dohodu s exmanželkou. No prostě nějakou měli. Ale to "ex" netušila, že existuji já.

Ale k věci. Bylo to v sobotu brzy ráno. Vstávala jsem na budík, oblíkala se, že jdu pomáhat s maskováním na cvičení červeného kříže - začínalo v jedenáct, ale to už musel být za městem "vybouraný autobus". Zdravušky do té doby musely na figurantech věrohodně namaskovat různá zranění, já jim šla vysvětlit, jaké jsou jejich role, co je má "bolet" a jak se mají ke svým záchranářům chovat. Docela jsem se těšila, jen to vstávání. Na samotné cvičení měl přijet i můj přítel s dcerou. Ještě nikdy takovou akci nezažili. Když jsem se otočila, stála za mnou malá Lucka v pyžamu a začala "šudlat" ručičky, že jako jestli může jít se mnou. Nejdřív jsem nechtěla, ale pak jsem si řekla, že si to tam malá užije, našla jsem jí oblečení a vyrazily jsme. Jen jsem se cestou stavovala v marketu - já nesnídám a s kafem jsem počítala na hřišti, kde jsme měli sraz, ale malé bylo třeba něco vzít k jídlu i pití. Zrovna jsme stály u pitíček pro děti, když malá uviděla mezi regály maminku a rozběhla se za ní. Šla jsem pomalu za nimi, zůstala opodál a Lucka zatím treperendila, že bude mít koblížek a šťávu a že jdeme dělat záchranářky. Matka ji poslouchala a rozhlížela se, asi hledala jejího tátu. Pak jí došlo, že malá je tam se mnou, něco na mne vykřikla (nestihla jsem to pobrat-něco v tom smyslu, že dítě půjčuje otci ne nějaké takové...), otočila se na podpatku a odešla.

Malá se nasnídala, s marmeládou na puse vypadala jakoby patřila mezi figuranty, já jí maskování nechtěla dovolit, byla to tehdy předškolačka a ono to přeci jen znamenalo "být hodná", když akce vypukne. Ale ona si to sama domluvila se zdravuškama a ty jí vyrobily tržnou ránu na hlavě a já ji tedy poučila, jak má ztrácet vědomí. Malá svědomitě trénovala mdloby a všichni jí museli dělat publikum. No, figuranti se už trochu nudili, tak to nikomu nevadilo. Zrovna jsme začali umísťovat zraněné do autobusu a do terénu tak, aby se nemohli setkat se "záchranáři", když se to celé zvrdlo.

Na hřiště vlítl cizí pár, paní si to rázovala k nám, muž měl v ruce (a u oka) videokameru. Paní něco křičela a tak jsme se k ní začali sbíhat. Nejdřív jsem ji nepoznala, ale ona to byla Lucčina matka. Přišla si natočit, jak otec dítě odkládá k cizím lidem a nestará se o ně. Když křičela, do té doby spokojené dítě se rozplakalo a uteklo do autobusu. Tam ji muž (přítel matky) následoval s kamerou. A to už jsem se fakt naštvala a šla ho vyhodit. Malé se někdo ujal v autobuse a já se rozhlížela po matce Lucky. Nikde jsem ji neviděla, tak jsem si sedla na lavičku a zhluboka dýchala. Šéfová zdravušek mi donesla panáka. První pomoc. Seděly jsme vedle sebe mlčky a pak jsem uviděla, jak mne zpoza autobusu zase filmují. Vstala jsem, doběhla k nim a zeptala se, jestli odejdou sami, nebo jestli mám volat policii. Nic lepšího mne prostě nenapadlo. Lucka dostala lízátko a zabavili jsme ji, ostatně za chvilku začala "akce" a ona ztrácela ve správných chvílích vědomí tak dokonale, že to bylo na Oskara a krvácela jako "o duši" trubičkou zasunutou v culíku. O konfliktu jsem řekla svému příteli a skoro ho pustila z hlavy s tím, že ženská prostě žárlí a asi zas tak šťastně zamilovaná není.

O pár dní pozdějí pozvali přítele na OSPOD. Já se pořád doma učila a on mne potřeboval jako řidiče (v té době sám ještě neřídil), tak jsem jela s ním, že se budu někde na chodbě učit. A to se tedy nestalo. Na OSPODu leželo udání, že otec odkládá dítě, není schopen se o ně starat a svěřuje je cizím lidem ke kterým dítě nemá žádný vztah a nezná je. Důkazem mělo být video. Nestačila jsem se divit. Lucinka na videu utíká a pláče (utíká do autobusu, takže směrem ode mne), pak pláče v autobuse (a objímá ji "zakrvácený" pán), já křičím něco do kamery, Lucinka brečí - já sedím v klidu s panákem na lavičce a pak zase běžím a volám, ať už jdou fakt do háje. No...jinam...do...p...ehm, pardon. (Ani nevím, že jsem to řekla.) No na tom videu jsem působila jako alkoholická fúrie před kterou prchá zoufalé dítě. Pes by ode mne kůrku nevzal

Stála jsem tam, opřená o stůl, přítel jen zíral. Začala jsem překotně vysvětlovat, rozčílením mi přeskakoval hlas, měla jsem strach, že příteli způsobím potíže (v udání se totiž psalo, že matka požádá soud o zákaz styku otce s dcerou).

Pak mi došlo, že nutně vypadáme jako idioti. Přítel sedí, mlčí a zírá, já překotně vysvětluju.. úřednice sedí a přeskakuje pohledem z jednoho na druhého. Došlo mi, že nám vůbec nemusí věřit, tak jsem zmlkla, jak jsem se toho lekla. A přítel se na to na rovinu zeptal. Sociálka mu řekla, že takovým "reklamním filmům" se věřit nedá, že už jich pár viděla. Pokrčila rameny a my se po sobě jen podívali. Já dovysvětlila, proč jsem Lucku brala s sebou a šla na chodbu, zatímco ti dva tam spolu něco sepisovali. No nikdo nikomu nic nezakázal, přítel se s Lucinkou vídá hodně často, matka se ještě po několika (už ne tak výživných) scénách uklidnila a smířila s mou existencí, se sociální úřednicí se dodneska na ulici zdravíme - tak z toho soudím, že těch videí zas tolik neviděla.

A tak mi tehdejší medička a teď už lékařka napsala, ať jí tam opravím hrubky a klidně to hodím sem na blog. Rozhodně to není jediný takový příběh. Asi bychom měli počítat do desíti, než uděláme podobnou pitomost.

Natočit a vytrhnout z kontextu se dá prostě skoro všechno. Prostě to nedělejme. A když uděláme, rychle to smažme. A když nesmažeme, nepublikujme. A když publikujeme, počítejme s tím, že jednou se za nás budou stydět zejména malí "herci" těchto dokumentů. Naše vlastní děti.