Ruské vojáky tu nechceme

Jak už jsem říkal dříve, k naší práci patří i velice neatraktivní a nelukrativní část, a sic návštěva pacienta v domácnosti. Znám i kolegy, kteří jednoznačně řekli: neprovozujeme.

U nás se snažíme míru držet na minimu a uznáváme pouze medicínské, nikoli sociální důvody: Tedy pacient nemůže chodit - uznáme, pacient nemá auto – neuznáme. Každopádně vzhledem k tomu, že v oblasti v nedávné době ukončili činnost tři praktičtí lékaři, podědili jsme velkou hromadu pacientů, které ještě vůbec neznáme. Mezi nimi i ty, kteří bohužel musí být léčeni v domácnosti. A tak jsem se vydal k paní Fiebig.

Trmácím se přes půlku města a klasicky není kde zaparkovat. Pokud zaparkujete špatně, neomluví vás žádný policista, protože nemáte vozidlo s žádnými priorizačními prvky. Dostanete pokutu v plné výši a ani si ji nedáte do daní. Proto daleko raději jezdím záchrankou, s ní můžeme všude a nikdo se nás na nic neptá.

Zvoním dole na zvonku a dveře zabzučí. Po lehkém tlaku se s lupnutím otevřou. Jdu po schodech nahoru do prvního patra a u otevřených dveří už na mne hlasitě skřehotá stařenka: „Pojte ksakru dál, se vůbec neupejpejte. A kterej vy jako ste?“

Tak se tedy představím, říkám, že jsem ten a tamten, a že jsem převzal ordinaci od toho a tamtoho, ale ona je od téhle paní doktorky a že jsem po ni převzal půlku kartotéky a že takhle skončila u mne…

Poté, co hovořím asi 10 minut, zbystří a ptá se: „Vodkaď vy jste?“

Říkám nedůvěřivě: „Dělám snad chyby v němčině?“

„To ne, ale máte akcent.“

Já: „A heleďme se, a jaký já to mám asi akcent?“

„Počkejte… ten… polskej ne… že vy jste původem Čech?“

„Na genau! Poznala jste to skvěle.“

Ona pokračuje: „Hlavně že nejste nějakej todlencto, ten Rus, víte? Ty já nemam rada. Ani Polák by mi nevadil, ale Rusy já prostě nemám ráda.“ Kradmo kouknu na ročník a vidím číslovku 1928.

Teď už přiškrtila hlásek a zjihla z toho svého skřehotavého hlasu: „Když mi bylo šestnáct, znásilnili mne Rusové. Několikrát. Nemám je ráda. A teď tohle.“

„Máte strach, že se vrátí?,“ ptám se jí.

Ona: „Oni ty blbouni se jich ještě zastávají. Ani neví, co jsme si s nima užili, bojím se, že se vrátí. To mi řekněte, proč jim to všechno dovolí? Platíme daně jako blázen, všechno je drahé a ještě všechno dovolíme Rusovi. Proč se to děje, pane doktore?“

„To je politika, milá paní, je to složité, sám do toho nevidím.“

„A kdy bude líp, pane doktore?“

„Až vymřou komunisti, milá paní, až všichni do jednoho vymřou a žádní noví se už nenarodí, pak bude líp.“

Babička vyskočí a zaskřehotá a mozolnatou šlachovitou rukou pokrytou pergamenovou kůží mne hurónsky začne plácat po zádech. „Ano, ano, pane doktore, to je moje řeč. Vy jste na to kápnul!“

Ledy povolily a začne vyprávět. „Pocházím ze Šlezijen, tam jsme měli velký grund, hodně práce, ale měli jsme se krásně. Dobré jídlo, a Vánoce dokonce na místním zámku! A Adolf nás podporoval, to víte, nakonec nebyl tak zlej, za něj bylo líp. Ale Rus, to ne, to ten Stalin, to byl úplnej prevít, to vám řeknu. Celé to na Adolfa zahrál. No hnus. A pak nás nahnali do družstva a já utekla s rodinou do Saska.“

„Koho myslíte? Nechápu. Za koho bylo líp…?“

Přiškrtila hlas a špitla: „Hitler.“

Můj mozek nepřijímá fakt, že mluvím s živou bytostí, která mi sděluje svoje zážitky s Adolfem Hitlerem. Chodící Historie. A za slovy „za něj bylo líp…“ mi před očima vyskočí mega billboard.Trochu mi to narušilo moji pozitivní rezonanci s tím, jako vymírají komunisté a jaký byl Stalin prevít, úplně jsem nechtěl stočit hovor k tomu, jestli Áda to vlastně myslel dobře. Říkám tedy paní, že mně nevoní žádný diktátor, ať je červenej, zelenej nebo bílej. Nevoní mi žádný diktát, ani zprava ani zleva. Ale mládí na farmě muselo být úplně skvělé. A pak jsme si povídali o vnoučatech, o dětech a podobných věcech. Nakonec ji uklidním: „Nebojte se, sem se už nikdy Rus nedostane. Přes Poláky, Slováky a Čechy nikdy neprojde.“

S úlevou mi plácá hřbet ruky. „Tak zase zajděte, pane doktore. Uvařím vám kafe.“

„Děkuji, paní Fiebig, tady máte ještě další recepty a za tři měsíce se zase uvidíme.“

Odcházím se směsicí pocitů, hlavou se mi míchají obrazy znásilněné šestnáctileté Němky v polském Slezsku, billboard za „něj“ bylo líp, kde se rýsuje tmavý knírek pod nosem, rozpínavých Rusů, kteří zase táhnou celou Evropou „zachraňovat“ jiné národy. Žijeme si tu v Sudetech tak nějak vyrovnaně mezi sebou, Sasové, Češi a Poláci, přijímáme uprchlíky, jak se dá, a když potřebují, zadarmo je léčíme. Ale ruské vojáky tu vidět nechceme. Doufám, že se toho paní Fiebig nikdy nedožije. A já taky ne.