Rozdávám knihy, aneb Recept na prosperitu

„Nejsme jako Švýcaři. Jejich řešení by na nás nefungovalo. My jsme Češi – hop hop hop, kdo neskáče, není Čech.“ 

Průměrný Čech, pokud bych ho měl přirovnat k nějaké rase psů, je takový malý, vychytralý, bystrý pouliční podvraťák bez většího užitku a noblesy. 

Dle fyziognomie čenichu, tlap a ocasu se dají tušit různé rasy mezi jeho předky: flasstenec klasický, chcimír šetřivý, zachránce zelený a velmi siny vliv etatisty ovčosrstého lehce říznutý s kníračem konzervativním. Ten náš český podvraťáček rád mrská ocáskem, všude šmejdí, zvláště na internetech, na všechno má svůj názor, rád štěká, ale v zásadě se nikdy nic neučil a nikdy nic podstatného ani nenaučil. Jak si čuchne k vepřovému a troše pivka, zklidní se a je dokonce i tulivý. Vydrží v jakémkoli prostředí, snadno se přizpůsobí a rozhodně není náročný. Pokud se někdy vyskytl geneticky výjimečný jedinec této rasy, byl obratem prodán do zahraničí, a tak v místních vodách dochází k inbreedingu v podstatě jen mezi nevýraznými kusy.

A jak říkám, jsou všude. Tuhle škemrají o pohlazení, jinde zase, kde cítí kus žvance. V komentářích je poznáte podle jejich typického „haf-ňaf kňů“, ale v zásadě vždy bez jakékoli obsažné myšlenky. Pokud ale tahle rasa má silného vůdce a pevnou ruku, naučí se skvěle panáčkovat a dokonce aportovat.

A jednou mi jeden takový z pouliční směsky, mimořádně bystrý kus, dokázal formulovat argument, který obsahoval více než „ haf–ňaf a kňů“, a sice: Liberální nastavení společnosti by v ČR nefungovalo, protože Češi jsou směska podvraťáků a pouliční směs, zatímco Švýcaři jsou krásní, šlechetní, důstojní dalmatini a jiné noblesní rasy. A tento argument se chystám rozbít.

Argument, že jsou na tom Češi geneticky, mentálně, vzdělanostně jinak než Švýcaři, zásadně odmítám. Švýcaři jsou podobná směska žabožroutů, preclíkožroutů a dezertérů z napoleonské armády. Jen díky výjimečné konstelaci historických událostí obšlehli americkou ústavu a pak nechutně zbohatli. Tak jednoduché a tak přímočaré. Kdyby TGM obšlehl americkou ústavu, píše se už dávno v učebnicích o „hospodářském zázraku na Vltavě“ a Američani, Švýcaři a Němci se k nám jezdí učit, jak se vyrábějí nejlepší technologie na světě. Ale co už.

Prý „ekonomicky liberální nastavení funguje jen ve Švýcarsku. A vlastně ještě v USA… Jo, a vlastně to ještě fungovalo v Chile… Jo jo, v jižní Koreji vlastně taky… Ale v Čechách by to nefungovalo“. Na otázku proč? se dozvíte: „Češi jsou lháři, podvodníci a podvraťáci, oni by svobody zneužili a neuměl by ji přetavit na prosperitu“. Aháá, a jsme doma, takže ošklivý názor na Čechy přichází z levé strany ideového spektra a používá se jako argument, proč tihle Češi–dementi potřebují silný stát, regulovanou ekonomiku, jasná pravidla, krátký řetěz a velký bič, protože jsou to takoví bastardi, že si nic jiného nezaslouží a na nic se sami nevzmůžou. Tak děkuji, levičáci, za krásný názor na nás Čechy.

Můj osobní názor je, že kdybychom my měli svobodný trh a svobodnou společnost, tenhle český pouliční podvraťák by prostě a jednoduše všem vytřel zrak. Jsme neuvěřitelně kreativní, jsme pracovití a umíme si vystačit s málem. My libertariáni v Češích vidíme naopak velmi vhodné vlastnosti pro svobodnou a tržně orientovanou společnost. Jediné, co bychom museli spolknout, by byl fakt, že by hrozilo, že soused bude mít lepší auto a mladší a hezčí manželku.

A teď konec keců a jde se na důkazy:

První týpek byl pan Anders Chydenius. Musel se dívat na to, jak je jeho země chudá, neefektivní, přeregulovaná a zkorumpovaná. Už v 18. století chápal sílu přístupu Laissez – fair. Napsal tenkrát super blog na tehdejším místním „internetu“. Tenkrát to zažehlo vlnu nadšení a vyústilo to v politiku jeho následovníka Larse Johanna Hierty. Země se liberalizovala, snížila daně, deregulovala, decentralizovala, obchodně se otevřela světu.

Ona země byla před 150 lety chudší než dnešní Kongo, průměrná délka dožití byla poloviční a kojenecká úmrtnost třikrát tak vysoká jako v průměrné rozvojové zemi. Pětičlenná rodina obvykle obývala jednopokojový byt s kuchyní, často dokonce takový byt sdílelo více rodin. V roce 1900 tak v domě s 200 jednopokojovými byty průměrně žilo 1 400 lidí.

Dvě stě let po prvním Chydeniově blogu se ona země stala jednou z nejbohatších zemí světa. Průměrný reálný výdělek rostl v letech 1860–1910 každých deset let o 25 % a průměrná délka dožití se zvýšila o 12 let. Za 50 let tedy průměrný reálný výdělek stoupnul o 170 %, za dalších 50 let (1910–1960) to bylo „jen“ o 110 %. Veřejné výdaje na přelomu 19. - 20. století dosahovaly pouhých 6 % národního důchodu. Podnikání a inovace zažily nebývalý rozkvět. Právě v této době se proslavila jména géniů jako Ericsson nebo Nobel. Vznikla např. firma Electrolux, která v domácnostech jako první masově rozšířila elektrické vysavače.

V letech 1850 – 1950 se národní důchod oné země zosminásobil a počet obyvatel vzrostl dvojnásobně. Kojenecká úmrtnost klesla z 15 na 2 procenta a průměrná délka dožití stoupla o 28 let. Chudá rozvojová země se proměnila v jedno z nejbohatších míst na světě. V době největšího rozkvětu byla údajně 4. nejbohatší.

Jenomže poté opět převládli v parlamentu kolektivisté a začalo se v téhle zemi opět danit, regulovat, zakazovat. A ona země se propadla až do druhé desítky. Dodnes je tato země udávána jako příklad všemi hloupými kolektivisty neznajícími historii jako příklad, kde sociální stát a socialismus vedou k rozkvětu a bohatství. Dodnes ministr financí této země má na stěně obraz Chydenia a staví se tam sochy Hiertyho, zatímco v Německu v Trieru se staví sochy Karla Marxe. (V ČR mi trochu chybí sochy Aloise Rašína.)

A život je barevný a zajímavý, a tak vám povím další příběh. Je o ekonomce Tamaře Kovziridze. Studovala v Heidelbergu a Bruselu a má bambiliony titulů a ocenění v akademické sféře. No a co, že? Nicméně ona teoretička se vrátila do země, odkud pocházela. Byla to chudá a zaostalá země, kde se prezidentem diktátorského typu stal člověk, který se na diktátora netypicky rozhodl poslouchat odborníky. Chtěl něco změnit, nechtěl se jenom nechat fotit s pejsky, důchodci a rozdávat dětem bonbóny. A tak mu Tamara, ekonomka všemi tituly ověnčená a všemi mastmi mazaná, napsala spolu s celým realizačním týmem reformy. A hádejte, co bylo obsahem reforem? Snížení daní, zmenšení státu a regulací, decentralizace, boj s korupcí a s oligarchy navázanými na státní sektor, podpora podnikání, otevření ekonomiky světu. A ta země, ačkoli z nízké báze, začala růst dvojciferným tempem a stala se vyhledávanou destinací nomádů a freelancerů v IT sektoru z celého světa. Země navzdory válce se silným soupeřem a navzdory politickým nestabilitám roste dodnes.

Třetí příběh je o jednom geekovi. Jmenuje se Marian Zablotsky. Je to libertarián a ajťák. Osud to zaonačil tak, že se ocitl ve válce a začal pomáhat své zemi, stal se dokonce poslancem v parlamentu. Dosáhl jednoho unikátu, a sice: nikdy v historii se nestalo, že by země v intenzivní válce prováděla pozemkové reformy v zemědělství, snižovala daně, odstraňovala regulace v podnikání a podporovala tržní ekonomiku. Zatím se rozhodně nedá říci, že by země rostla dvojciferným tempem, ale troufám si tvrdit, že pokud vydrží tento reformní směr a skončí válka, dočká se zasloužené prosperity.

Suma sumárum, tímto považuji za vyargumentované, že právě ústava a zákony tvoří občanskou společnost, a tedy prosperitu, a nikdy ne naopak. Ústava omezující moc státu, chránící svobody a majetková práva vždy povede k takové společnosti, která prosperuje. A naopak silný, zregulovaný, super-zdaněný, dotující stát je vždy a všude záruka budoucího kolapsu. Kdo po tom všem ještě nevidí jasný vzorec, je za mne jedinec s poruchou mozku.

PS: Na haf-ňaf kňů místních ořechů, kteří nás v komentářích obšťastní svými štěky, nereaguji. Ale ten, kdo do komentářů jako první napíše jména všech tří zemí, o kterých jsem zde psal, dostává ode mne jako dárek knihu.