Musíme se přidat k Rusku?

Asi jo. (Konec blogu) (Dává se cena za nejkratšího blogera?) Podpora Ruska v hávu míru? Moc bych si přál, aby to bylo diskvalifikační kritérium do veřejných a vedoucích funkcí.

Ale trochu zeširoka. Asi proto, že jsem tak trochu lehký autista, pročež mě už od základky nemají normální zdraví lidé moc rádi, vnímám svět v principech. A snažím se, aby ty principy byly v souladu s fyzikou, s realitou, byly vnitřně konzistentní, tedy aby si vnitřně a hloupě neprotiřečily. Nemám rád ambivalence, byť chápu, že jimi jsou lidské duše plné. Často mi lidé říkají: „Chybí ti empatie! Necítíš to, co cítí ostatní.“ Musím ale odpovědět: „Ale vůbec ne, já to cítím velmi dobře, jen je mi to silně jedno.“ Fyzika, realita a konzistence vždy vítězí. Proto jsem si ke studiu vybral exaktní obor… a dlouho jsem doufal, že je exaktní. A není. I medicína je plná ambivalencí. Ale co už.

Tak či onak, když si dám na bezemoční racionální misku vah konstrukt, jak by můj svět vypadal, kdyby se od Aše po Zlín rozprostírala Ruská federace, vychází mi z toho dost hnusná dystopie, a tu nechci.

Když se kouknu, jak moc mi kazí svět Fiala, Babiš, EU, ta dystopie je o kousíček méně hnusná. Vyřešeno. Rozhodnuto, chápu, kde stojím. Je to trochu, i když to dost karikuji, jako srovnávat škrábanec na nose od neodtrhnutelného víčka, když se chcete napít z PET lahve, s náhodným pádem z okna, když jste se náhodou pokusili prosazovat svobodu slova. A moje autistická mysl pořád nedokázala pochopit, jak se skupiny lidí, kteří neustále hlásají svobodu všech možných forem, nakonec přidají ke stranám podporujícím a hlásajícím ruskou propagandu. A jejich výmluva: „Pozor, povolenky, a škrábanec od víčka na nose!“ Pády z okna? „Ale to ne, o tom nic nevíme, nikdo to nikdy nedokázal, to může být pomluva.“

Říkal jsem si: Je to naivita? Je to hloupost? Je to nedostatek proporčního myšlení? Jak mohou na první pohled inteligentní lidé najednou tak prudce selhat v mentálních disciplínách? A pátá kolona v ČR, jak se zdá, neustále roste a čím dál víc lidí naskakuje na silně protiukrajinskou rétoriku. Ale oni vlastně jen chtěli mír. Dobro, lásku, duhu a jednorožce. Samozřejmě podle kremelských kautel.

Nicméně, pokud beru kritické myšlení jako své životní krédo, je na čase, abych já revidoval své postoje a trochu začal přemýšlet, jestli se nemýlím a jestli na tom Rusku fakt něco pozitivního není. No… kromě Gasparova, Alexeje Navalného, Jeleny Milašiny, Guzel Jachiny, Konstantina Novoselova nebo Maksima Kiseleva jsem nic nenašel. Jo, a Borise Němcova, samozřejmě. No a v Praze žijící Vladyslavy Galagan. (Všem chlapům doporučuji googlit fotky.) Ale Rusko jako takové? Hm… ropa, plyn a vodka. A zbytek je jedno velké souostroví gulag.

A pak mi konečně docvaklo, co moje mysl nevidí a neviděla. Uvažuji málo komplexně a nezahrnuji do toho emoce. Tak se pojďme podívat, jak by to vypadalo, když to vystavíme téhle zátěži:

1) Přijde Rusko a jsem podporovatel: Pekař zůstane pekařem, lékař zůstane lékařem, občas dáme vodku se soudruhy, občas nějaké omezení svobody, ale celkem žiju dál.

2) Přijde Rusko a já jsem hlasitý kritik, bojovník za Ukrajinu a svobodu, odpůrce kremelské agrese. Ups… vypadáváš ze hry. Z okna. Z vysoké budovy. Člověk jako já bude muset emigrovat včas a s celou rodinou, a hodně daleko. Tihle ex-sověti se neštítí inhumovat rodinné příslušníky včetně dětí.

3) Jsem podporovatel Ruska, ale ubránili jsme se a Rusko nepřijde. No a co, je to demokracie, máme svobodu slova a nárok na názor, neasi! A hlavně nás nediskriminujte! A Američani bombardovali Irák, neasi. A co Kosovo?

4) Jsem hlasitý bojovník za svobodu Ukrajiny proti Rusku, podporuji Ukrajinu finančně, materiálně, mediálně, verbálně, zaměstnávám ukrajinské rodiny. Ticho. Žádné poplácání po zádech, žádné body navíc, jen jsme uhájili naši malou, polomrtvou, pod EU skomírající svobodu. A když se dál budete vymezovat proti EU, vedle vás budou stát tihle kremlboti, plácat vás po zádech, usmívat se a říkat: „Bojujeme za svobodu, protože je to důležité pro naše rodiny, pro naše děti.“ Tihle bezpáteřní hrdinové, kteří bojují především tam, kde to nebolí. Oni totiž umí dráždit jen takové ty úplně malé, zcela nejedovaté hady, a ještě ne bosou nohou, ale ve vlněné ponožce. Protože co kdyby, že ano. Nějaké hrdinství, kde by šlo o život? Proboha, to je tak nečeské. Však počkejme u piva a ono to přejde samo. Budou na vás soudružsky mrkat a říkat: „Jde nám o stejnou věc, soudruhu, především o tu svobodu.“ A řeknu vám tajemství: když jsem se ve sklepě opil s kamarádem, oba jsme tajně plivli na ruskou vlaječku. My jsme byli vždycky proti, ale byla těžká doba.

Chápu, že ne každý je hrdina, každý má strach o rodinu. Když se nad tím zamýšlím kolem a kolem, v každém scénáři vychází lépe být hlasitý a úlisný podporovatel ruských narativů a propagandy. Poměr cena/výkon mluví sám za sebe. A ne každý dokáže v nejhorším prchat s dětmi do ciziny, kde předem říkají: „Jestli chcete k nám prchnout před Ruskem, dobře si to rozmyslete, protože už předem musíte mít zajištěnou dobře placenou práci, abyste uživili sedm dětí! Od nás totiž nedostanete ani cent.“

PS: Proč píšu tyhle blogy? Podporuji ukrajinské vojáky materiálně (naše ordinace posílá léky na frontu), posílám sem tam pár tisícovek českým klukům v boji na vybavení, aby to tam na té Ukrajině zvládli, podporuji Ukrajince rétoricky a morálně. (Shodou okolností jsem v sobotu v noci pomáhal v tramvaji v Praze vyhazovat řidiči opilého, zfetovaného a špinavého Ukrajince bez lístku, který nám potom za trest sprostě nadával. Spisovnou ruštinou, takže asi východňár. Někde dostal na budku a měl obličej od krve. Štítil jsem se ho dotknout, abych od něj něco nechytil. Můj pohled na rusko-ukrajinský konflikt to nezměnilo ani o milimetr.) Doufám, že jednoho dne, až se bude v České republice řešit, kdo je jak morálně pevný, až se zase budou podporovatelé Kremlu cpát do veřejných funkcí, já budu vždy moci říci: „Já NE! Moc bych si přál, aby to bylo diskvalifikační kritérium do veřejných a vedoucích funkcí. Já byl vždy proti covidové totalitě, proti totalitě Green Dealu a proti ruské totalitě. Já principy ctím jako celek a nedělám si pro sebe malé výjimky podle toho, jak je to bezpečné.“