Ženská za volantem = pohroma část IV

Netuším, čím jsem si to zasloužila, asi ještě mám na tomto světě vážné úkoly,  moji andělé strážní a je jich asi hromada, mne ohlídali při jedné situaci, na kterou nejsem hrdá.

Největší pitomost v mém životě.

Jela jsem modrým rychlým broučkem ráno do práce, je to deset let přesně, dojela jsem skoro před koncem stoupání na Šancích opět plně naloženou Tatru, supící z posledních sil, s návěsem dřeva. Mlha od vody válela svou mlhovinu všude a viditelnost mizivá. V tuto hodinu, kdy jsem jezdívala do práce jsem mnoho vozidel naproti nepotkávala. Buď teď nebo nikdy. Představa, že se budu zase ploužit až na konec cesty mně úplně otrávila. Zatáčka vpravo na samém vršku je v pravém úhlu a vjet do ní v plné rychlosti je sebevražda.

Předjížděla jsem, jakou jsem měla rychlost netuším, šněrující si to Tatra velkou rychlost rozhodně neměla. Byla jsem na úrovni přední kabiny Tatry a  proti mně v mlze se vynořil autobus. Řidič vykulil oči, já jsem udělala myšku a vlítla jsem v plné rychlosti do zatáčky.

Andělé moji, už to nikdy svatosvatě přísahám neudělám. Dala bych si pár facek. Pocit hrůzy, který mně polil si nedovedete představit, srazila se mi krev v těle, studený pot po zádech v těch pár vteřinách mne totálně zmrazil a vzpamatoval. Mohla jsem být na cimpr campr. Uvědomíte si to později. Zásada, že nikdy nepředjíždíme před kopcem a kam nevidíme. Nevím na co jsem myslela, snad …. Ale je to už jedno, stejně si to už nepamatuji.  Co zažívali oba řidiči ani nechci vědět.

Kamikadze

Adrenalin z rychlé jízdy mně však ještě neopouštěl. Ne že bych jezdila jak blázen za všech okolností, když je na široké silnici sucho, nikde nikdo, sluníčko buší paprsky ze všech sil svou energii, ta se přenese na Vás, projet se šílenou rychlostí je opojný zážitek. Že vám může prasknout pneumatika ? Může, ale na to nemyslíte.

Výbornou pomůckou pro takové vyšilování je trenažér na počítači. Jednu dobu jsem závodila s Lamborgini a dostala jsem se až k vítězství. Můžete si vybrat závodní dráhu, závoďáka, jakého chcete a bouráte jak o život. Tady ano, v reálu mohou jenom kaskadéři, nebo formuláci č. 1, ale tady jde o život doopravdy.

Jednu dobu jsem měla radiostanici i doma a zrovna jsem si odpočinkově blbla na trenažeru, povídali jsme si se známými, „Teď jsem se pořádně vykřápala, několikrát se otočila a skončila jsem na střeše.“ Neuváženě jsem sdělila. „Kde jsi, zavolala sis sanitku? Máš něco zlomeného ?!“ vyděsila jsem kamarády.

„Šmánkote  ne,  jedu italský okruh, na počítači.“ Uklidnila jsem posluchače. Taky se mnou mají ti chlapi nervy.

Šetříme

Palubní počítač mi pro začátek ukazoval poměrně spotřebu vyšší, než udávaly technické parametry v techničáku, otáčkami už jsem se pomalu řídit přestávala a koukala, jak to snížit. Jezdíte-li rychle, spotřeba je vždycky vyšší, nic nového pod sluncem. Při jedné takové vražedně rychlé jízdě přítel poprvé příkřeji a naštvaně reagoval, že jsme ženské úplně všechny stejné. Fakt zuřil a ještě nikdy jsem to u něj nezažila, taky naposled. Klidný a vyrovnaný muž. 

„Proč jedeš tak šíleně rychle, myslíš, že tam budeš dříve?“ Určitě nebudu. Docela brzy jsem si začala všímat, že jezdí rychlostí kolem devadesátky, plynuleji, že řidiči jedoucí kolem mne a předjíždějící a spěchající, dojíždím poklidnou jízdou na křižovatce a vůbec mně docela zklidnil. Palubní počítač hlásil průměrnou spotřebu v rozmezí 5,3 - 5,9 litru. Slušné.

Také mi kamarádi autka půjčovali bez obav. Řekněte, půjčili byste pánové, své milované vozítko ženské ? Ale pravdu! Nepůjčili. Jak dobře musí žena řídit, aby se tak stalo.

Přítel mi autko půjčoval, jindy si dal pivko a řídit nemohl, fiatek měl elektroniku a bylo jiné než moje. „Za tři, za dvě.“ Lakonicky vydal pokyn k přeřazení rychlosti, ještě jsem občas ty otáčky sledovala. Poslala jsem vzdušné políbení a poděkovala za dobrou radu.

Jednou mi ten jeho brouček pěkně zatopil. Profrčela jsem hlubokou kaluž a kousek za ní se rozhodl, že dál nepojede, no nazdar. Věděla jsem, že je dole kablík, který někam zasunete a jedete. Nemohla jsem jej najít. Došla jsem pro pomoc, aby mi pomohli a poradili nebo mně odtáhli známí.

Co se dělo, ještě dneska tomu uvěřit nemůžu. Od mých kolegyň manželé se shlukli kolem autka. Ještě všichni neodjeli. Ochotně nabízeli pomoc. „Máte benzin? Přivezte někdo kanystr.“ Benzinu je tam dost, vždycky natankuji, než někam jedu, půlka nádrže určitě byla. Otevřeli kapotu a v tu chvíli jsem věděla, že je zle. Kdyby to viděl přítel, asi bych rána nedožila. „Je odpojený dole káblík a nemohu to najít.“ Špitla jsem nesměle. Chlapi, mající všichni škodovky kolem na mě vrhli pohled, abych jim laskavě neradila, když tomu vůbec nerozumím. Tahali za kde co, startovali a já se bála, že to tuty zlikvidují. Byl v tom startování takový fígl, každé vozítko má něco, oni jej ale neznali, ale tím to nebylo.

Byla už tma. Zatáhlo se a začalo intenzivně hustě pršet. Po půlhodině mudrování dojel nejvrchnější s velkým Fordem, takovou tou dodávkou, milé autíčko přivázal, naložil moji spolucestující vedle sebe a zeptal se mně jestli můžeme jet. Lidi zlatí, nikdy jsem neřídila auto v závěsu, tma jak v pytli, viditelnost nula.

„Hlavně do mě nevražte, nejsem pojištěný,“ sdělil. Mydlil devadesátkou a kamarádka mi líčila posléze, jak koukal a sledoval mně ve zpětném zrcátku, jak si počínám, byl spokojen a pochvaloval si, jak jsem šikovná. Infarktový stav. Trnula jsem hrůzou, brzdit nemáte jak a jen udržujete směr, do zatáček vjížděl rozumněji, ale i tak jsem vždycky myslela, že při takových situacích se má jet nižší rychlostí, praporek z kapesníku jakž takž byl. Přežila jsem, neťukla a dorazili jsme k pumpě, kde už mne nechal svému osudu.

Z pumpy jsem příteli zavolala, v šoku jsem nechala na poličce u telefonu diář s doklady i s penězi a došla jsem pěšky k příteli domů. Předtím jsem ještě zabalila do svého teplého svetru trenažér na cvičení, který si koupila segra a já jí ho měla dovézt tehdy domů, aby nebyl tak na očích. „Necháme to na ráno, pojď spát.“ Ráno zapojil kablík, ukázal mi na kolenou, kde to mám zastrčit a odjeli jsme. Otázka, zda našli mé dokumenty, byla vcelku zbytečná, nikdo jiný tam nebyl, ten balík jim za to stál. Dobře mi tak, mám se na všechno připravit předem a zapojení kablíku byla i finančně drahá zkušenost. S obstaráním duplikátů nemluvě.

Jindy mi kamarád půjčil bavoráka typ 318, široká plocha na kapotě, zaparkovat takovou obludu, to už bylo něco. Parkovat s tímto monstrem mě naučil mladý klučina. „Vidíš až úplně dozadu k pravému kolu ?“ „Nevidím.“ „Co když tam bude dítě?“ Zhurta na mě spustil, chytil mě pod pažemi, vytáhl mně až do výšky a ukázal, kam až se mám vysunout a podívat. Taky mně naučil zaparkovat mezi auta v řadě, díky.

Zažila jsem taky první a poslední hádku ve svém životě při řízení té obludy. Jak se adrenalin zvyšoval, má noha na plynu neúměrně zvyšovala rychlost. Najednou jsem měla pocit, že vzlétneme, vítr to odpoledne taky přispěl. „Buďto tě tady vysadím, nebo toho necháme, nehodlám se zabít.“

Neskutečná spotřeba a navíc blikající elektronika každou chvíli blikající tu pro výměnu oleje, či pro jinou ptákovinu, svítící puntík číslo pět a stojíte, kamarád měl těžký úraz a ráda jsem to pro něj udělala, zajížděla jsem pravidelně až do malé osady, kde pán odblokoval svítící čudlíky, nechtějte, abych vám to vysvětlovala, kdo tato vozítka zná, ví o čem mluvím, princip bych chápala, ale ty intervaly se mi jevily velmi krátké. Řízení je pro někoho velmi stresující a pro někoho nádherný kůň. Opojení a požitek z jízdy mi líčila dcera, pobývající služebně ve Švédsku. Řídila Volvo a vyprávěla jaké to je: „Báječné mami, to vozítko je nádherné řídit a jací tam jsou řidiči, ohleduplní, v klidu, plynulá doprava, nikdo nepředjíždí jako blázen, vstřícní, žádní hulváti.“

V každém prostředí je to jiné, italové a španělé, temperament, chaos v Indii, jak popisuje Rudolf Havlík z cest, každá země má to své specifikum.

K zamyšlení

Musím vzpomenout v souvislosti s řízením ještě jednu závažnou věc. Od osoby velmi blízké vím, že momentálně neřídí proto, že si uvědomil a také při upozornění kamaráda jedoucího s ním, že vjel do protisměru a vůbec o tom nevěděl. Zjistili mu poúrazové onemocnění mozku. Zajímalo by mne, kolik lidí může mít nehodu z tohoto důvodu a vůbec o tom neví, že mají nějaký zdravotní problém. Kolik takových nehod bylo. Mikrospánek ??!!!

Vteřinová záležitost vás může stát život, a nejen vás. vždyť kolik ujedete metrů v dané rychlosti za pár vteřin.

Třešinka

V dobách mého učednického poznávání jsem jela s přítelem ve špičce. Docela se těmto situacím vyhýbám, není o co stát, znáte to sami. Před námi se to nehnulo. Na zelenou se rozjíždělo vozítko na můj vkus velmi pomalu. Opatrně. „No jo, ženská“ řekla jsem neuvěřitelnou větu. Přítel na mně koukl s neuvěřitelným nezapomenutelným pohledem. Četla jsem v něm. „Copak ty jsi chlap?“

Jaroslava Vavříčková

2009-02-09