Ženská za volantem = pohroma část II.

Moje druhá nehoda se udála také ve půjčeném vozidle. V podvečer bylo pošmourno, mžilo, viditelnost mizerná, takový ten čas, kdy ještě nesvítí světla a už už by měla, šero.

Nemám dobrý odhad na vzdálenosti a při úmyslu odbočit vpravo se přede mnou courala jako hlemýžď velká avie skříň, přes kterou jsem neviděla přibližující se odbočku, předjížděla jsem ji, v té krátké vzdálenosti jsem nestačila zbrzdit a v plné rychlosti osmdesátce jsem vlítla do ostré zatáčky. Šotolina na vlhkém povrchu působí nestabilně a pochopitelně se mnou smýklo a hups do svodidel. Dceru už to tentokrát nerozhodilo, ani mně kupodivu ne, ale potřebovala jsem autíčko do dvou hodin vrátit.

Zrekognoskovala jsem terén, jak říkával pan Donutil, zjistila, že světla jsou celá, ale promáčklé trochu bylo. Štístko, můj anděl strážný nebo možná tři se zase jednou zapotili. Bouchla jsem do koncovky svodidel. Při hledání ve Zlatých stránkách jsem nalezla blízkou opravnu a i v sobotu na můj dotaz sdělili, že mohu dojet, při vylíčení škody sdělili, že to bude asi hoďka a můžu si na to počkat. Při dojetí na místo a zjištění závady se oprava protáhla na hoďky dvě, jelikož jsem obrátila táhlo a bylo třeba jej vyvařit do původní polohy. Policii jsem nevolala, dostala bych pokutu a propíchli by mi  kupon, či co to tehdy fungovalo za tresty. Panu majiteli jsem zavolala celou anabázi, že čekám na opravu a hned dojedu autíčko vrátit. „Půjčíte mi ještě vozítko?“ šeptla jsem se nesměle. „Vám vždycky.“ Smál se podnikatel, způsobíte nehodu, opravu zařídíte a ještě to stihnete včas vrátit.

Slovo dodržel a při další naléhavé potřebě, jeli jsme synovi na přísahu do vzdáleného města, mne opět nezklamal.

Žihadlo

Před touto slavnostní událostí jsem pořídila na radu kamaráda vozítko starší Škodu 120 L, taky proto, abych bouráním jiným nepůsobila škody a nebude to tolik bolet, pokud bude totálka. Měl mi poradit, jestli je v dobrém stavu, za tu cenu, poradil špatně, ač vyučený automechanik.

Podezírám jej ze zcela zištných důvodů, jelikož si vozítko půjčoval také a mohl jej huntovat podle libosti. Neustále mně vytáčelo, když nebyla voda v chladiči a hlavně ostřikovači, zažila jsem hororovou situaci, kdy mne v plné rychlé jízdě obhodil náklaďák neuvěřitelnou špínou, pustila jsem ostřikovač a nic, nebyla voda. Na zabití.

Motor měla škodověnka seštelovaný výborně, jezdila jako sršeň, rychle a svižně, tehdy jsem ještě spotřebu nehlídala, co taky u starého vychozeného autka můžete očekávat. Kamarád mi hodil na střechu anténu, dovnitř namontoval vysílačku, aby mne mohli sledovat, kde se vyskytuji a taky si mohla zavolat v nejhorším pomoc. Jednohubka hadra.

„Kde jsi?“ sháněl mně, když potřeboval autko půjčit, „Jedu z Řepišť a úúúúúž jsem ve Frýdku“ hlásím. „Šmarjá kolik jedeš?“ vyděsil se. Slyšelo mně docela hodně lidí, radiovysílačku si můžete naladit na jakýkoli kanál. Vysloužila jsem si přezdívku Kamikadze. Vytáhla 140 km v hodině. Tedy pokud tachometr nekecal.

Lehká noha

Taky jsem zažila s autíčkem hodně legrace. Jsem kliďas a než jsem se naučila správnému sešlápnutí plynu při rozjezdu, často mi autko chcíplo, nejlépe na křižovatce, tady asi muži zavýskají, užili si své. Při jedné takové situaci se mi povedlo zablokovat křižovatku, měla jsem odjet poslední, leč nikdo jet nemohl. Zleva stál obrovský náklaďák, řidič se potutelně chechtal, opřel se o volant a čekal, možná uvažoval, jestli by nestihl sváču, než se laskavě z křižovatky odporoučím, zleva čekal osobák a naštvaný tedy nebyl, culil se a skvěle se bavil. Zachovala jsem klid, nastartovala, usmála jsem se, zamávala a první jsem opustila křižovatku proti všem dopravním předpisům. Nikdy jsem se nesetkala s řidiči, kteří mi na mě vystartovali se vztyčeným prostředníkem či na mně hulákali nevybíravými slovy.

Vrak

Záhy jsem měla poznat zradu levné koupě. Při cestě z Ostravy po Místecké jsem švihala jistá si sama sebou nepovolenou rychlostí, řídila jsem už docela dobře. Pocítila jsem jemné chvění na volantu a následně docela drsnému rozklepání, snížila jsem rychlost a sedmdesátkou jsem se došourala domů. „Ty jo, kdybys pod to hodila hever, auto máš vejpůl“ lakonická odpověď. Nebylo zbytí. Nová karoserie byla pitomost, autíčko posloužilo a dosloužilo. Za necelé dva měsíce mi cinkli policisté na zvonek s dotazem, jestli mi někdo nešvihl auto, našli motor u někoho v garáži. Ukázala jsem kupní smlouvu, prodej ND je ještě dobře zhodnocená prvotní investice.

Žrout

Pro cestu za synem jsem opět zapůjčila mně známé vozítko značky Favorit. Švihala jsem po dálnici opět nepovolenou rychlostí a pořád se divila, že neustále tankujeme, sakra to auto žere jak ďas. Ve městě zastavovali policisté vozidla pro rychlou jízdu, měli nějakou tu akci fň vyhlášenou vždycky dopředu. „Mamino, co děláš, ty jim jdeš rovnou do rány!?“ děsila se dcera. Potřebovala jsem poradit a ukázat cestu, taky mohou být policisté k něčemu jinému, než na pokuty. Poradili, ukázali a ještě zamávali. Děláme z nich bubáky.

Po rozprchu vojáků, rozloučení s druhy se k nám syn přidal s tím, jestli bychom mohli přibrat kamarády. Mohli, proč ne ? Jeli jsme a syn mi po chvíli povídá: „Proč tam nehodíš pětku ?“ „Jakou pětku ?“ Moje škodověnka takovou rychlost neznala a já pochopitelně taky ne, tato neznalost mne stála nejen hurónský smích pasažérů, ale taky poměrně velkou finanční částku. Muži se jistě opět skvěle baví a budiž jim přáno. Netechnický typ jako já a možná i ostatní ženy, ale nemohu hovořit za ně, občas vymamlasí takovou libůstku.