Výchova batolete a agrese

Inspirují mně ke vzpomínání různé články, protože jsem agresi zažila jak na vlastní kůži, tak ze zkušenosti mého dítěte.  Výňatek :

Příklad z pískoviště

Zjistí-li malé dítě, že se mu agresivní jednání vyplácí, je pravděpodobné, že je bude opakovat. Uveďme jednoduchý příklad z pískoviště.

Dvouletý chlapeček chce od svého vrstevníka získat plastový bagřík. Bouchne ho tedy lopatičkou po hlavě – takto malé dítě si ještě nebezpečnost a dopad svého činu skutečně uvědomovat nemusí – a bagřík ukořistí.

Maminka bouchnutého dítěte vyskočí a otírá slzičky.
Matka bouchajícího dítěte má důležitý výchovný úkol.
„Nechá-li celou věc být, utvrdí svého syna v tom, že jeho jednání bylo nejen efektivní, ale i správné, a chlapec je v nejbližší době zopakuje.

Následuje-li ale po tomto činu pokárání spojené s vysvětlením, jak jinak se situace dala řešit, samozřejmě formou přiměřenou chápání dítěte, zvýší se pravděpodobnost toho, že chlapec příště použije nějaký vhodnější scénář,“ uzavírá psycholožka Eva Kneblová.

Abych nebyla pořád v tom minulém století J. Můj tříletý klučík byl veden k tomu výchovou, že má být k holčičkám galantní, přeloženo do dětské řeči, má je chránit, neubližovat jim a pomáhat, neb jsou slabší a mají být chráněny. Jednou si hrál na pískovišti a přiběhl za mnou s pláčem, že jej právě nějaká holčička bije, nezachovala jsem se nejspíš nejlépe, ale poradila jsem mu, když jej bije, aby jí to vrátil, ale jiným neubližoval. Nevrátil. Ve své hlavičce usoudil, že se s nevychovanou holkou nebude prát. Nepral se ani s kluky, a to nejspíš taky není dobře, protože neměl mužský vzor a já se s nikým neperu a ty hry, které by s tátou býval hrával, neznal. Taky si to vyžral na škole od starších kluků. Jak se v počátku školy těšil a vždycky mi vyprávěl co nového se dozvěděl, co se naučil, jaké bezvadné má učitele, najednou po dvou měsících byl zamlklý, uhýbal očima a nechtěl nic říci. Samo, že jsem mu rozvázala jazyk a povídali si o tom všem a svěřil se mi. Každý rodič přece musí poznat, že v chování dítěte je něco jinak. Nejsem psycholog a první dítě je pro rodiče pokusný králík a nikde se výchova dětí nevyučuje, tehdy tedy ne. Informací jak šafránu, jen to, co si každý odnese ze své zkušenosti ve své rodině se svými rodiči. Poradila jsem mu, aby vše sdělil učiteli, či vychovateli, a aby se jim vzepřel i za cenu, že dostane do budky, hlavně, aby se nedal. Že jsou zbabělí a mají větší strach než on. Po třech týdnech se to vrátilo do normálu, grázlíky vyloučili ze třetího ročníku školy, ale kluk si již tyto následky nesl. Nevěřím, že na škole si tohoto počínání nevšimli, ty děti jsou čitelné všechny a neumějí ještě všechno skrýt, no některé ano, přiznávám.

Taky jsem pracovala v instituci, kde jsem mimo jiné ekonomické úkoly měla na starosti chod a provoz této instituce. Byl tam i internát s mladými muži od patnácti do osmnácti let. Jednou jsem byla svědkem, jak se vysypalo okno v jednom z pokojů. Došla jsem tam, abych zjistila, zda se někomu něco nestalo, vychovatelé nevěděli vůbec nic, a ani se nezajímali, co se kde děje. Byli tam tři kluci na pokoji, nikdo nebyl pořezaný, naštěstí. Na můj dotaz, kdo to rozbil, že nikdo. Dobrá, zaplatíte škodu na tři díly. Hotovo. Ne tak docela. Na poradě s učiteli a vychovateli se strhla docela zajímavá diskuze, že to nelze. Byla jsem tady chvíli a nerozuměla jsem, o čem mluví a co se vůbec řeší. Jak chcete kluky vychovat k odpovědnosti, kdy jim procházejí i takovéhle věci. Nešlo o těch pár korun, sklo a zasklení. Neustoupila jsem a bylo to nejspíš poprvé, co se tak tady stalo, že kluci již dříve utrhli houpáním trubku ve sklepě s vodou, však tu škodu  někdo zaplatí, my zdrhneme a stejně to nikdo zjišťovat nebude. Ještě jsem tam nepůsobila a měla jsem informaci z doslechu.. Měli strach aby nepřišli o žáky, chování mnohdy neodpustitelné hrubosti zůstávaly nepotrestány. Ohýbaj ma mamko, nebo učiteli… však to znáte. Od té doby mně nějak uctivěji ti kluci zdravili.

Taky kluka v patnácti přepadli jiní o rok starší kluci, mnohem silnější. Byli na něj tři, zatlačili jej do sklepa, ukradli mu osmdesát korun , zkopali ho a zbili. Byl na nějaký drobný nákup. V bílý den. Byla jsem s malou doma, byla nemocná a měla teploty. Syn přišel domů a jenom jsem se zhrozila, zavolala jsem na policii, přijeli asi po hodině a odvezli mně na sepsání protokolu i s ním. Řekla jsem, že nemohu čekat na vyšetřovatele, mám doma nemocnou holčičku, vzali mně tehdy zpět a cestou jsme se stavili, kde se to stalo, ti kluci tam ještě byli, policisté je ještě zastihli a zajistili, mně museli vysadit, dala bych jim na místě pár facek a myslím, že to jediné by jim pomohlo, i když pochybuji. Po roce byl soud s těmi lupiči mladistvými, nějaká poblbaná podmínka s tím, že mají uhradit škodu, kterou dodnes nikdo neuhradil, ale o to nejde, zlomená matka u soudu a můj vztek nad tou bezmocností, protože grázli vypochodovali ze soudní síně jako vítězové.

A tak my tady žijeme, a není to tak dávno.