Úsměv by nebyl ?

Naučil mně to táta, jako mnoho věcí třeba i vařit. Jezdila jsem za ním na víkendové návštěvy a chodili jsme spolu i nakupovat.

V potravinách, super a hyper .. markety ještě nebyly, vždycky neopomněl pozdravit prodavačky, hodit vtipnou poznámku a vzpomínám si jak se ty ženský vždycky rozzářily.

Mám ráda ty malé obchůdky. Už je to dávno, pracovala jsem v malé vesničce a byla tam tehdejší Jednota. Pořád tam bylo plno, a taková ta atmosféra, kdy se cítíte dobře jako mezi svými známými.

Po třetím vstupu mně vzaly prodavačky na vědomí, že jsem ta jejich, nejspíš, že tam někde poblíž přebývám. Při placení u pokladny se mně neopomněly zeptat, jestli mám mléko, nepotřebuji vejce, že jsou čerstvá, chléb, že právě dovezli pekárny, a ovoce nezapomeňte!

Že byly neustále dobře naladěné, při tom shonu a kmitání, mi ani nepřišlo, že by to mělo být jinak. Je to těžká dřina.

Jenom když přinesu větší nákup domů, než to uložím, vybalím, očistím a umyju ovoce a zeleninu, Uložím do chladničky, vybalím všechno z papíru a igelitu a uložím kam to patří.  A to jenom můj nákup, ty ženy přeloží kila zboží, musí je očistit, aby jste, když je vezmete do ruky, nebyla umazaná.

Taky jsem si to zkusila být na opačné straně. Před lety jsem hledala brigádu a zkusila jsem práci pokladní v marketu. „Nebojíte se vzít hadr do ruky ?“ „To rovnou odejděte“

Nepárají se s Vámi. Nebojím, nejsem cukrová panenka.

První směnu se mnou byla paní pokladní na dohled, bylo to prima, po letech jsem potkala i strejdu, když zašel nakoupit. Nechápal co tam dělám. Druhý den za mnou přišla šéfka směny: „Nemyslete si, že tady budete dělat vedoucí!“ Docela jsem nechápala, probůh jsem tady jenom na přivýdělek! Co řeší ?

Problém pro mě byl zcela zásadní. Špatně vidím a pokladní musí občas přečíst ty pišišvory písmenek na kódu a přeťukat do pokladního systému, čtečka to neveme.

Jasně, že mám brýle na čtení, ale zkuste si v tom kalupu a s frontou lidí přendávat brýle na dálku a na blízko. No zkušenost byla fajn.

Chodím sem nakupovat často, mám market před domem. Chodím pozdě večer, už tady skoro nikdo není, to co potřebují mají, občas slevní i nějaké dražší ovoce a kvalita je ještě dobrá. Pozdě večer jsou pokladní vyčerpané po směně, ve tváři je to znát, je to únavná práce a někdy jsou lidé opravdu nevrlí.

Zaplatím namarkovaný nákup. Paní nebo slečna pokladní vydá hotovost. „Nosič by nebyl?“ Zase jsem šla pro mlíko a nakoupila víc než jsem zamýšlela. Pokladní na mně nechápavě koukla a pak se rozesmála. Trochu jsme zažertovaly a jí bylo lépe a spravila si náladu. Je to vidět.

Jednou jsem zašla pro něco malého na svačinu do jiného obchůdku v jiném místě. Paní prodavačka už od pohledu vypadala, že nemá svůj den,. Pozdravila jsem a ona „Co chcete?!“ 

„Úsměv by nebyl ?“

Jaroslava Vavříčková