Teto, přijeď častěji

Přisedl si k nám na sedačku a tiše s ostychem šeptal:

„Mami, pojď už domů“, loudil šestiletý klučík. „Už se ti tu nelíbí ?“ Ptám se. Provinile a posmutněle se na mně koukl. Manželka synovce mi vysvětlila, že Ježíšek přitlačil pod stromeček velikánské popelářské auto, a klučík už se nemůže dočkat, aby si s ním opět pohrál:

„Máš taky kontejnery na separovaný odpad ?“ vyptávám se. Víš, to jsou takové ty veliké modré, zelené a žluté nádoby, kam tatínek nosí plastové  a skleněné lahve a papíry, které už nepotřebujete. Klučík se zamyslel a vydechl. „Nemám. A jak si je mám udělat?“ vyzvídá. Vezmeš si papírovou krabičku, nějakou větší, nalepíš na ni modrý, žlutý a zelený barevný papír a pomaluješ symboly. Na modrou papír, na žlutou plastovou láhev a na zelenou sklenici jako že je na sklo, vysvětluji.

Klučík už s odchodem přestal spěchat. Ožil V hlavičce mu šrotovalo a horečnatě přemýšlel jak celou výbavu zrealizuje. Chvíli jsme ještě diskutovali co a jak. „Teto přijeď k nám častěji“ najednou povídá.

Když mu byly tři, přinesla jsem mu krásnou, u nás vyrobenou dřevěnou hračku, vláček s lokomotivou a se třemi vagonky s nákladem, který se dal úplně rozebrat a zase různě poskládat, viděla jsem ji na jedné pouti, nabízel ji přímo výrobce, objednala jsem jich rovnou šest kousků. Vyptala se, kam si mám pro ně dojet. Ptal se mně, jestli je chci prodávat, usmála jsem se, že ne, mám kolem sebe tolik dětí, a určitě jim udělám radost. Také výrobek byl krásně opracován, nenalakován a nebarven. Ukázala jsem mu ji, jak ji může přeskládat a hráli jsme si skoro celé odpoledne.

Při poslední návštěvě mi ukázal všechny své poklady, autíčka od záchranky, požárníků, policistů a jiné jemu milé hračky. Pak se dospělí dostavili v plné sestavě a děti si hrály chvíli mezi námi a pak ve vedlejším dětském pokojíku, aby se zase mezi nás promísily a zase zpátky.

Zašla jsem za nimi nahlédnout do dětského pokojíku. Jsou čtyři, dvě holčičky a dva klučíci a už jsou ve věku, kdy se netahají o hračky a spolupracují a jejich hry jsou úžasné, jejich diskuze, nápady, zkoušení, někdy se pohádají, aby vzápětí pokračovaly.

Zastavila jsem se ve dveřích a zrovna slyšela, jak si sdělují své největší tajemství. Najednou se otočily, mne zaregistrovaly a ztuhly. Dobře věděly, že dělají něco, co nemají. „Teto, že to neřekneš“, loudil vyděšený provinilec. Naoko přísně : „Neřeknu, ale pod jednou podmínkou, že už to nebudete dělat!“, slíbila jsem. Slib jsem dodržela, rodičům nic neřekla a občas se při našem potkávání zeptám, jak je to s dodržením jejich slibů. Klučík bezesporu slib dodržuje, u holčičky starší si tak jistá nejsem. Jisté indicie a informace neteře a také vlastní zážitky při hlídání jejích holčiček napovídají, že to tak bude.

Nemohu vám prozradit, co tak závažného prováděly, slib je slib.

Ráda si s dětmi hraji i když už mám svoje děti odrostlé. Vzpomínám si na krásnou hračku, papírové foukací autíčko. Odebírala jsem dětem časopis Sluníčko a v něm byly občas takovéto vystřihovánky. Přemalovala jsem tři autíčka na tuhý výkres, děti je vymalovaly, trochu jsme je podle návodu přeskládaly, aby měly foukací plochu, namalovaly jsme na lino smývatelným fixem dráhu ve třech pruzích a když pršelo, foukali jsme do cíle jako o závod, Máme velkou předsíň a plocha to byla značná. Vzpomínaly na tu legraci nejraději. Hračka za kačku.

Dnes mají děti tolik hraček, že je ani příliš dlouho nebaví a odloží ji, aby vyloudily další.

Myslím si, že raději než s hračkami si chtějí děti hrát s námi.