Kolébání, šum, šplouchání a klid. Volnost. Prostor. Nekonečno.
Nade mnou ohromná, vysoká masa čisté, voňavé, nazelenalé slané vody.
Z ďolíku mne vyhoupne vlna na její vršíček, aby mně zase dostala na nejspodnější možnou a hrozila, že mně přelije mohutnou masou. Nezalije. Houpe mne jako máma mimino v kolébce. Cítím ten respekt, jako když stojíte před největší nedostupnou skálou a nejvyšší horou na světě. Pocit nejmalinkatějšího planktonu v celé té šíroširé hmotě oceánu. Houpe se mnou nahoru a dolů největší i nejhrozivější živel. Uchopil mne, hraje si a převaluje, jedna vlna předává další jak se mu zlíbí. Neubližuje. Vím, že to umí. Pocit volnosti umocňuje nahota v tom obrovském prostoru mořské vody. Roztažené údy zachycují energii oceánu a nabíjí biliony megawattů. Hvězdice ze dna.
Plavala jsem daleko, moře bylo téměř klidné, tempa pravidelně ukrajovaly vzdálenost od břehu. Nerozum. V té chvíli cítím, že se sem vracím, patřím sem odjakživa, tady odsud všechno počalo, jsem volná a voda mne přijala.
Rytmus. Pravidelný, stálý. Vnímám jej, ten klid, šumění, šplouchání. Chvíli blázním, potápím a přetáčím se jako ryba v kruhu čím dál větší rychlostí, točí se mi hlava z té nádherné závratě. Být tak rybou, plavat si volně všemi směry, různou rychlostí, sama i v hejnu jen tak, nemít starosti a nechat se sežrat.
Převracím se na záda, slyším zvuk moře, šumění, jako když přitisknete mušli k uším, nechávám se unášet, zavírám oči a podléhám rozmarům živlu. Je ke mně přívětivým a mazlí se se mnou, houpá nahoru, dolů, nahoru, dolů. Nepoznaná závrať a slast volnosti. Nekonečno.
Vyruší ně hukot. Otevřu a protírám oči, slaná voda mi nesvědčí, štípe jak ďas, ale za tu chvíli nádherné svobody to stojí. Mžourám do slunce, modré nebe bez mráčku.
Nade mnou nalétává vrtulník. Zamávám, že jsem živá. Létá tam a sem, odlétá a zase přilétá a hlídá. Vracím se zpět, tempo za tempem, v pomalém rytmu si ještě užívám. Je to proklatě daleko, znovu se obracím naznak a odpočívám, moře je klidné, převaluje si mne jako žoužel nahoru, dolů, nahoru, dolů.. Ta masa je úžasná. Zážitek, na který se nezapomíná. Ještě je to daleko, plavu a koukám do hlubiny.
Najednou zřím pod sebou tmavou obrovitou skvrnu. Moře neustále v pohybu mou fantazii vybudí do obludné představy. Žralok. Sežere mně. Potravinový řetězec se dovrší. Jsem přece jídlo, tak jako v hlubokých lesích medvěd nepozná, jestli jsem člověk nebo zvíře, je mu to jedno a má hlad. Žralok je tady pánem a čističem a pro něj jsem dostupná jako rybka, ani tu rychlost nemám, sakra. V tu chvíli tedy rekord můj osobní určitě. Že jsem koukala dolů, zlobím se na sebe. Adrenalin strachu vykonal své, srdce mi tlouklo a cítila jsem smrt na jazyku.
Nejspíš to byl kámen, viděla jsem sestru, jak chodí po břehu a vyhlíží, pojem času není mou parketou. Jak dlouho se tady převaluju ? Asi dlouho, ruce mám takové rozmáčené, ale je mi nádherně i s tím strachem to stálo za to.
