Je opravdu seznámení tak těžké ?

Všímám si různých věcí a mimo jiné, jak tak čtu občas cokoli, co mi přijde pod ruku, zaregistrovala jsem, jak často se píše návodně, jakým že způsobem se seznámit.

Nejedna debata na toto téma mezi mými o polovinu mladšími přáteli, také mými dětmi, i vstevníky mne přivádí na zvláštní věc, podiv nad tím, jak je to pro ně složité. „Mamino, ty se seznámíš tak lehce a ani to nechceš“ kolikrát slyším svoji dceru. „Myslíš, že pro chlapa je jednoduché oslovit ženu, a dostat pálku, že tě odmítne?“ reaguje přítel.

A čím je to tak složité ?

Zrovna včera jsem cestovala autobusem, čekám na zastávce, právě jsem došla a sklápím deštník, postavím se do kouta k mládenci do malé čekárny a čekáme. Docela drsně prší i sem a tak roztahuji deštník i pod stříškou. „Prší tím okýnkem“ povídá mládenec. Otočím se i s deštníkem, koukám, kde je v této moderní prťavé budce s plastovou stříškou okýnko a jak se tak otáčím : „Málem jsem Vám vypíchla oko“ zděsím se. Škvírka, tak na malíček propouští nepříjemné kapky.

Přijíždí místní autobus a část lidí nastupuje. Je docela zima, je 22 hodin tak asi 15 minut. Zůstali jsme skupinka pěti šesti cestujících.

„Jedete do Frýdku? V kolik jede ?“ ptám se mladíka. „22,35“ odpovídá. „Tak to jsem vyšla zbytečně brzy, myslela jsem, že jede tak 22,25.“ Stojíme v nově vybudované zóně v Ostravě – Hrabové. „Vypadá to tady docela pěkně, povedlo se jim to, i když areál Vítkovic stojí prázdný, má tam být muzeum, zajdete tam někdy ?“ ptám se zvídavě mladého muže. Zasměje se, že určitě ne. Zlobím se, že je tam výborná infrastruktura, lidi by měli blízko do práce, střed města i s knihovnou a jídelnou na dosah, pracovalo tam kolem třicetiosmi tisíc lidí. Nevyřeším to. Konstatuji, bude to stát hromadu peněz, nikdo, nebo opravdu málo kdo, dle mého mínění, tam vůbec přijde a dal by se zužitkovat aspoň ten šrot.

„Pracujete tady?“ Ptám se. „Jsem tady na brigádě přes prázdniny, jinak studuji vysokou školu prvním rokem.“ „A v jakém oboru?“ jsem zvědavá. Dovídám se podrobnosti a povídáme, zmiňuji na dotaz co já tady a tak nám uplyne chvilka, než přijíždí náš spoj. Ještě vzpomínám, že neteř s přítelkyní se v tom oboru také angažují, jak je u nás malá kupní síla, aby si lidé dovolili utrácet víc i za zbytné a zpříjemňující věci, ovlivňující jejich pohodu.

Ještě se ptám, jestli vycestuje do zahraničí, jak je na tom s angličtinou, objevila jsem na internetu úžasnou výuku angličtiny a koho potkám, doporučím. Dáte do vyhledávače, angličtina zdarma – na čtvrtém místě zhruba je odkaz na help ang …. No musíte si to najít sami :)), abych nedostala od adminky za uši, že reklama. Vymyslel to pan učitel, vyučující 10 let na střední škole angličtinu a je to supr, přivede Vás ke státnicím, pokud budete pilní a k sobě poctiví. Také je tam báječná diskuze tzv, studentů, kde si dávají odkazy na zajímavé stránky a jiné pomůcky a návody, které jim pomáhají v učení. Jsem drsný začátečník a za tři dny jsem se naučila tři lekce, beru to ovšem na přeskáčku a především jsem nastudovala Tipy a Triky., jak vůbec na to jít a co je důležité. Tak mu to povídám, zaujalo jej to a že to vyzkouší. Ještě podotknu, že umím dobře rusky, ale s tím si nevystačím. Chci-li pracovat na postu, který mne zajímá a mám znalosti, potřebuji angličtinu jako sůl.

Do autobusu nastupuji před mladíkem a sedám si doprostřed vozidla, dojde ke mně a ptá se, zda může přisednout. Kdybych jej obtěžovala a povídat si se mnou nechtěl, sedl by si přirozeně jinam.

Povídám mu, jak mi chybí povídání se synem, že taky začal studovat vysokou obor informatika. Dcera dokončila bakalářku a není tak sdílná.

Pokračovali jsme v rozhovoru a já jsem se jej vyptala, zda-li nemá známé studenty v Praze, hledám na přechodnou dobu bydlení v pokoji na přespání a nějakou tu hygienu, abych nemusela pořád stěhovat všechny věci. Od náhody, třeba to vyjde. Líná …..

V inzerci na internetu, i když jsem našla nabídku spolubydlení v bytě např. 3 + 1 s volným samostatným neprůchozím pokojem, za rozumnou cenu, po následném emailování a sdělení mého věku, nastalo upřímné zděšení a mladí lidé ve věku dvacetpět až dvacetosm let, jak mi mladá slečna sdělila, neshledávají následné spolubydlení vhodné.

Dcera mi to vysvětlila, že je to divné. Nechápu, ale rozumím. Potřebují platit nájem nebo ne ? Mně to taky může pomoci. Lepru nemám.

Mladík přikývl, že se zeptá a do mobilu si poznamenal moje číslo i se jménem. Mohl mě klidně poslat do háje, nebo říci, že nikoho nezná. Ještě jsme chvíli povídali.

V půlce cesty divoké zvonění, mladý řidič, aniž se podíval do zpětného zrcátka uvnitř autobusu a zaregistroval, že se připravují a již stojí u dveří dva lidé, pelášil, jako by ten autobus ukrad. Zastavil až po nějaké době, hodně daleko od zastávky. „V tom nečase by měl zacouvat.“ podotkla jsem. Vystupující svým výrazem ve tváři řidiči dal najevo, co mu běhá hlavou, bylo mu to platné, ….., jak se říká.

„Výborně vařím a peču dobroty,občas mne to moc baví“ směju se „měli by to prima“ žertujeme. Samozřejmě, že mám alternativu, ubytovny fungují a jsou již na dobré úrovni, některé.

Rozhovořil se a cesta nám uběhla ani nevím a vystupovali jsme. Stačila jsem mu říci, že nejspíš nic nepojede a poradil, abych raději zajela až na autobusové nádraží. Nevadí, projdu se pěšky, za dvacet minut jsem doma. Rozloučíme se a každý si jdeme svou cestou.

Vůbec cíleně nevyhledávám kontakty a hovory s lidmi, jde to tak nějak samo. S mladou ženou jsem nedávno proklábosila cestu o její škole, já o svých zájmech a bylo to tak přirozené, jako se potkají lidé, kdekoli.

Celé dny také nehovořím, přirozeně. Mám tolik zážitků, že při jedné rodinné návštěvě přítelovy tety staršího věku jsem byla upozorněna, že teta je morous a není s ní řeč. No nevím. Odpoledne jsme se vrátily z borůvkového sběračského šílenství, ne fakt miluju les, kolem to ticho, šumění a poklid za to i stojí, na houbách jsem ve svém živlu a i když nikdo nic nedonese, donesu aspoň na polívku, uvařila jsem kafe, byla jsem nejmladší a bylo to samo sebou, že mám nejvíc energie, neměla jsem, kam se hrabu na dvě sedmdesátileté upracované ženy se svými čtyřmi litry za odpoledne ručním sběrem, když mají každá půl kyblíku, no odbočila jsem.

Ke kafi jsem nabídla vlastnoručně upečený výborný koláč a vyprávěla jsem, co mně tak životem potkalo, hlavně ty karamboly a pitomosti, co jsem se jich natropila. Teta se smála jak nikdy a přítelova maminka mi pověděla, že snad nikdy neviděla tetu, jak se směje.

Nejsem bůhvíjak vtipná, ani mistr světa, jen líčím to, co mně potkalo. Taky ne na potkání.

Mám pocit, že nějak vázne komunikace mezi lidmi, vstřícnost, bojácnost jednoho oslovit. Copak jsme bubáci?

Syn mi jednou řekl, jak je těžké oslovit dívku, Povídám mu, tak zkus nějaké děvče oslovit jen tak, prostě pozdravit, nebo jí podat pampelišku, překvapit. „To je to tak jednoduché ?“ ptá se.

Je