Omlouvám se,
jestli se to nesmí, ale nemůžu si pomoci. Na blogu ráda čtu příspěvky a velmi
dobře se bavím, někdy zamyslím, posmutním. Na blogu paní Ilonky Ondráčkové mně
v diskuzi vrátila se vzpomínka o kterou se s Vámi podělím. Inspiroval
mně k tomu pan Radek0075 a děkuji za připomenutí
Re: tak nevím, (Radek0075, mail, 05.11.2008 12:10 ) nevhodný příspěvek? | vlákno | reagovat
Je to již drahně let. Zapomněla jsem se na návštěvě u kamarádky dlouho do půlnoci, neviděly jsme se dlouhé měsíce, něco málo vínečka popily a poklábosily a vzpomínaly. O půl druhé po půlnoci jsem se rozhodla, že pojedu domů. Bydlím v jiném městě a jinde, než ve své posteli se nevyspím, ráno jsem pochopitelně musela do práce. Kamarádka Hanka bydlela v Ostravě – Mariánských Horách na ul.Vršavců, tuším se to jmenovalo a musela jsem kus k hlavní ulici na tramvaj, abych se dostala na nádraží Ostrava - střed a odtud vlakem směr Frýdek-Místek. Holý nerozum, řeknete si.
Jsem středně vysoké postavy cca 171 cm, nijak subtilní normálně štíhlá ženská, silou rozhodně nevynikám, měla jsem docela trénované nohy, neb jsem běhávala krátké tratě 60 m a 100m i nějaký orienťák, umím střílet z malorážky a vzduchovky, hrála jsem házenou, ovšem jen takové ty místní, školní a středoškolské závody.
Došla jsem kupodivu do Mariánkých Hor na náměstí, vyhlášené to místo zločinu v této noční hodině a čekala jsem na spoj. Vedle postával, či vrávoral chlápek ve středním věku s aktovkou, něco si mumlal pod nosem a s největší námahou se udržoval ve stavu stojacím, ještě mu to šlo. Po tak dvaceti minutách čekání přijelo auto – škodovka, typ už nevím, vyskákalo z něj čtvero našich rómkých spoluobčanů, mezi nimi i žena, vrhli se na milého spolustojícího, a jali se jej rvát a soukat do auta. „Co to s ním děláte ?“ zakřičela jsem. Chlapa odhodili, aktovku nechali, naskákali do auta a odjeli. Pán se zvedl, ještě že nepršelo. Upravil se v rámci možnosti, chvíli na mně koukal a pak nesměle po krůčku se ke mně přibližoval. Měla jsem adrenalin až někde, protože mně to naštvalo, jak si horda neurvalců dovoluje, jinak jsem kliďas a jen tak mně něco nerozhází. I moje děti mně vytočily tak dvakrát do roka a věděly, že když už máma nemluví a jen kouká, je zle.
Chlápek se přiblížil tak na dva kroky ode mne. „Mohu se vedle Vás postavit ?“ povídá nesměle. „A proč jako ?“ nechápala jsem já. „Já se bojím!“ šeptnul. „Můžete.“ uklidnila jsem ho.
Bodygarda jsem tedy ještě nikomu nedělala.
