Havěť

Kolegyně byla veselá kopa, svobodná, neustále plná nápadů, ztřeštěností, přitom měla jasno, co od života očekává, také naprosto čisté srdce

s velkým odporem ke všem malým potvůrkám a nejrůznější havěti v celé své osobnosti najednou.

Kancelář v přízemní budově byla úzká nudle s přiraženými velkými stoly naproti sobě, třípoličková skříňka a registrační skříň, židle a malý stolík. Stěny byly pokryty textilní tapetou.  K nám jste se dostali dlouhou chodbou neustále otevřenými venkovními dveřmi.

S přicházejícím sychravým podzimem, a toho roku byla obzvláště krutá zima, se sem tam objevila různá havěť, leč dveře nikdo pořádně nezavíral, i když už byla pořádná zima.

Toho dne probíhala práce v klidu, žádné výstřelky, ani hurónský smích při přepisování různých elaborátů ke schůzím, okomentovaných peprnými poznámkami a smíchem kolegyně, která mi občas při návalu takovýchto přepisů diktovala ta smysluplná souvětí, abych to stihla přepsat do termínu schůze, když dotyčný přinesl škrábanici za pět minut dvanáct a nemohl po sobě svůj krasopis ani přečíst. Dostávala jsem takové úkoly příkazem od vedoucího, v mé pracovní náplni nebyly. Občas vykoukl, co se to děje, ale byl si vědom, že bez jeho intervence bych je nepřepsala a nezakročil.

Jindy jsem byla tak troufalá a přiznávám, taky trochu praštěná, byla jsem mladá a nerozvážná, i usoudila jsem, že psaní různých seznamů má nevalný smysl a přidala v textu něco, co tam evidentně nepatřilo. Při poradě jsem zaslechla neobvyklé veselí. Skončila a vedoucí si k nám přisedl a zeptal se mně co to má znamenat  Do seznamu, už několikrát přepisovanému, a tenkrát jsem si o Wordu mohla nechat jen zdát, jsem k pracovním pomůckám u položky obuv připsala,  - s dlouhým chlupatým jazykem.

„Chtěla jsem zjistit, zda-li to vůbec někdo čte,“ bezelstně jsem odpověděla. Měl smysl pro humor, ale naoko mně pokáral s cukajícími koutky, ať se to neopakuje. Kývla jsem na souhlas, na něco smysluplného to nejspíše bylo.

Kolem poledne kolegyně vřískla a vyskočila na oba stoly, sotva stačila vyzout pantofle. Nevěřícně jsem na ni koukala, co se děje. „Tam, tam,“ třesoucí se rukou ukazujíc na skříňku koktala vyděšeně. Nic jsem neviděla. Chvíli jsme koukaly a vyhrkla: „Myš, myš lezla po zdi!!“ Zírala jsem. Malá myška, že vyděsí až takovým způsobem ? Kde je? Celou skříňku jsem vyklidila, kolegyně stála na stole pořád a přihlížela. Už se trochu tím mým klidem uklidnila.

Naklonila jsem skříňku k sobě, abych se podívala, kde že se ta myška schovala a příšerně jsem zařvala. Nenapadlo mne, že poličky jsou vytahovací a jedna dřevotřísková potvora, těžká jak ďas mne zasáhla a upadla na nehet u palce na noze, vyhrkly mi slzy tou bolestí.

Kdyby tu skákalo stádo myší, je mi to naprosto ukradené. Nevím jestli myška zdrhla tím řevem lva, ale v tu chvíli kolegyně hupsla dolů a jala se mně ošetřovat, v tom šoku z křiku na myš zcela zapomněla.

Bolelo to příšerně. Do večera jsem nevydržela, obklady nepomohly, noha opřená na zdi nahoře také ne, pulsovalo to čím dál víc. Krev se mi pod nehtem srazila a tlak byl k nesnesení. Vydala jsem se do nemocnice na pohotovost. Mám to asi jeden a půl kilometru.  Belhala jsem se docela dlouho v jedné cukli, protože obuv, byť byla zima jsem neobula.

Lékař kouknul, zasmál se, jako bych mu sdělila suprovní vtip, vzal nástroj, něco jako nebozízek a začal mi vrtat dírku do nehtu neuvěřitelně pomalu. Tekly mi slzy, v duchu jsem klela jak pohan nad svojí blbostí, uklidňovala jsem se, zatínala zuby a kousala do rtů s vědomím, že mi pomůže. Neustále vtipkoval a báječně se bavil, asi tím, že konečně může do někoho vrtat, neskutečné, ale pomohl mi a tlak povolil.

V práci jsem zažila poprvé a naposledy báječný úkaz. Pod stolem jsem měla ošetřenou a ovázanou nohu opřenu o malou židličku a vedoucí si se mnou vyměnil roli a kávu vařil on mně.

Venkovní dveře stejně nezavíral nikdo a myšky byly všude, zima je zima. Kolegyně zjistila, že jsou to neškodná stvoření a nesežerou ji a málem jim chystala svačinu.

Nejspíš jsem ji vyléčila z fobie, jak se lekla, že se mi něco vážného stalo.

Ke vzpomínce a napsání článku mne inspirovala Zuzanka Kafková. Děkuji Zuzi.