Vánoce, Vánoce přicházejí... nebo Rorate coeli?

Tak, zas je to tady. Rok se s rokem sešel, Kateřina nám sněhovou nadílkou připomněla, že se blíží nejkrásnější dny v roce, svátky klidu, míru, pohody, plných stolů, zaskočených ryních kostí, zkažených žaludků i kil navíc. Svátky rodinné pohody, ale i stresu a hádek, protože kdo to má s tou svojí pošahanou rodinkou těch pár dní vydržet, co? Jo, jo, zas je to tady. Vánoce. Tak co, moji milí čtenáři, máte už nakoupeno těch milion dárků pro své nejdražší? A co cukroví? Začínáte péct? A úklid? A...? A vůbec, jsou Vánoce o těchto věcech nebo jde o něco jiného?

Adventhttp://www.pgumc.org/wp-content/uploads/advent-2009.jpg

„Vánoce, Vánoce přicházejí...“

Ne, tuto píseň jsem naštěstí nikde neslyšela (nevím proč, není mi sympatická), charakterizuje ale skvěle dobu nynější. Kdybych nevěděla, kolikátého je, myslela bych, že do Štědrého dne to jsou tak tři dny.

Do Vánoc ale chybí ještě čtyři týdny. Přesto už okolo sebe pozoruju vánoční mánii, jak v médiích, tak u svých blízkých.

Všichni se nakazili tím děsivým nadšením, které je nutí vytvořit dokonalé Vánoce se spoustou dárků, kaprem, salátem a minimálně deseti druhy cukroví. Z televize zní známé: „Tatíí, já už nemusíím, já už ho vidíím!“ A rádio chrlí první vánoční songy.

A já?

Já se na Vánoce netěším, dárky neřeším, zbytek (tj. cukroví a úklid) zvládnu za pochodu, netřeba dalekosáhle plánovat.

Na Vánoce se netěším.

Překvapila vás to sdělení, protože Vánoce milujete, už od léta sháníte dárky a těšíte se?

Nebo byste mi v této chvíli popřáli upřímnou soustrast, protože ani vy vlastně nechápete, proč že se to honíte, stresujete a přidáváte starosti?

Než ale stačíte cokoli namítnout, dovolte mi mé tvrzení rozvést.

Netěším se na Vánoce, zatím.

Netěším se na Vánoce, protože se těším na advent.

Snad se mi letos aspoň částečně povede to, o čem už pěkných pár let sním a co mi většinou kazí ten předvánoční shon,

Snad se mi povede naplnit podstatu adventu, čekání.

Snad se mi povede zpomalit, na chvíli se zastavit.

Snad přijde to očekávání se zatajeným dechem, očekávání zázraku.

Snad konečně pochopím to tajemství Vánoc, které se neskrývá na plných stolech v míse bramborového salátu, neschovávají ho vánoční pohádky a které neleží ani pod vánočním stromkem.

Snad konečně pochopím to tajemství Vánoc, které dokonce není ani v příjemné rodinné atmosféře a všeobecné náchylnosti k páchání většího počtu dobrých skutků než obvykle.

Snad konečně pochopím to tajemství Vánoc, díky kterému si všechno, co jsem vyjmenovala (a mnohem víc) můžeme aspoň jednou za rok užit.

Snad adventní napjaté ticho pomůže poodhalit smysl tajemství, které pomalu mizí, které se ztrácí v rozzářených výlohách a prázdných peněženkách.

Snad si aspoň jednou přivstanu, abych mohla se zatajeným dechem pozorovat ztemnělý kostel, kterým postupuje průvod světla, a zpívat: „Rosu dejte nebesa shůry a oblaka dštěte spravedlivého. Otevři se země a vydej Spasitele.“

Snad mi v té chvíli dojde, že vánoční tajemství není v dárcích, není v cukroví ani v návštěvách.

Snad díky tichu pochopím, že zachráncem světa není mocný král, ale malé dítě.

A snad potom, po čtyřech týdnech čekání, potom se budu těšit na Vánoce.

Ale mezitím si musím aspoň jednou zazpívat: „Rorate coeli desuper et nubes pluam justum.“