Universale concretum

Jedna cesta do Říma, návštěva jedné, víc jak tisíc let staré, baziliky. Jeden pohled. Jedna chvíle. Spousta myšlenek.

Seděla v hlavní lodi baziliky Santa Croce in Gerusalemme v Římě a upřeně hleděla na mozaiku před sebou.

Seděla a žasla.

Žasla nad tím, jak se tady vůbec dostala.

Nad tou spoustou míst, které už viděla, nad jejich hlubokou krásou.

Nad tím, že… že…

Ten pocit nedovedla popsat.

Hleděla do očí mozaikového Krista Pantokratora, On jí pohled oplácel s pravou královskou důstojností a vážností.

Jak se to stalo? Ptala se sama sebe i Jeho.

Věděla, že jí rozumí, že dokonce dokáže pojmenovat ten pocit, který ji z reality unášel do dokonalého, ohromujícího světa.

Vybavila si kopii Turínského plátna, kterou před chvílí viděla.

Jak se to stalo?

Vstal z mrtvých. Zablesklo se, a bylo to.

Ne, jak se to stalo?

Zachvátila ji bázeň, když jí došlo, co to „vstal z mrtvých“ zapříčinilo.

Jak reagovali oni? Učedníci, Máří Magdalena, Panna Maria? Taky byli tak zmatení?

Napadlo je vůbec někdy, co  všechno zapříčiní to, čeho byli svědky?

Že kvůli jejich Mistrovi stojí celé jedno město.

Že dějiny se, tehdy před dvěma tisíci lety, vydaly úplně novým směrem.

Že ten, kdo o sobě řekl, že je tichý a pokorný jako beránek, se stal ústřední postavou toho divadla světa.

Postavou, která nikoho nenechá v klidu.

Každý o Něm někdy přemýšlel.

Jedni ho mají za Boha a Krále králů, jiní za proroka, další za významného morálního učitele.

Jeho myšlenky znají všichni a s většinou z nich všichni souhlasí.

Jeho nezná nikdo, kromě těch, kterým se nechal poznat a kteří touto otevřeností nepohrdli.

Dál se dává poznat těm, kdo Ho hledají.

Jedni Ho milují, druhým je lhostejný, třetím je velice nepříjemným trnem v patě, protože odkrývá jejich ubohost, se kterou by jinak byli spokojení.

Všichni o Něm vědí.

Přemýšleli však někdy o tom, jak výrazně všechno ovlivnil? Celou společnost, její zvyky, názory, kulturu…

Co na Něm je, že se podle Něho řídí světový kalendář?

Něco určitě.

Nemůže být obyčejný, když ovlivnil tolik lidí, kteří kvůli Němu jsou ochotni snést všechno.

Může to být podvodník a lhář.

Pak by se mi vskutku povedl husarský kousek, vždyť kvůli jakému jinému podvodníkovi lidé napáchali tolik dobra a zla a kvůli komu jinému dobrovolně umírali a umírají, vzdávají se všeho, co mají a i v dnešní době Mu podléhají inteligentní lidé s vlastním rozumem a dělají kvůli Němu šílené, bláznivé a nelogické věci?

Snažila si představit, co by se stalo, kdyby to byla pravda.

Kdyby celý ten systém, kde vše stojí na nezcizitelné důstojnosti každého člověka, jeho právu na život a vztahy, odkud vzešlo tolik úžasných myšlenek a osobností, byl opravdu postaven na lži (což, pokud byl On podvodník a lhal, by bylo možné, protože právě z Jeho myšlenek vychází celá západní kultura).

Ten chaos a zmatek si nedovedla představit. Kde je pravda? Co je vlastně správné?

Může to být blázen.

To by platilo totéž, co předtím. Kde je pravda? Co všechno si, byť v dobré víře, jenom vymyslel?

Nebo může být tím, co o sobě říká – Cesta, Pravda a Život.

A tady úžas vymetl všechny kloudné myšlenky.

Bylo to neskutečné.

Jestli si nedovedla představit, co by se stalo, kdyby najednou zmizela i ta trocha smyslu, co ve světě je, tak pomyšlení na to, že odpovědi na základní otázky lidstva leží nadosah a že i jejich tušení nás naplňuje úžasem, byla absolutně… nepředstavitelná, úžasná a absurdní.

Celou dobu je to tak blízko, stačí jenom otevřít oči!

Člověk by pak získal na ceně, vždyť jaké jiné stvoření se může chlubit tím, že ho navštívil jeho Stvořitel a pozvedl ho skoro sobě na roveň?

Chvíli se snažila tu myšlenku vstřebat, byla ale tak obsáhlá a obrovská, že ji celou zavalovala.

Tak jen hleděla s úžasem v očích na Krista Pantokratora, Vševládce, na toho, který skrývá odpovědi na všechny otázky.

Stačí se jen zeptat.

*Universale concretum: termín pro jedinou událost v konkrétním čase, která ale ovlivní celý svět, jeho minulost, přítomnost i budoucnost.