On je křesťan, on se mnou přece takhle nemůže mluvit!

Měla bych psát seminárku. Fakt. A místo toho se zase pouštím do úvah o nesmrtelnosti brouka. Nebo ne. Nesmrtelnost brouka mě totiž zajímá jen z, nazvěme to, věděckého hlediska. Je to jen procvičení mozku. Téma, o kterém chci psát, se mě ale bytostně dotýká. Jak je to vlastně s tou křesťanskou pokorou, laskavostí a mírností?

V rámci odkládání toho, co bych měla dělat (je přece neděle, kteréžto slovo vychází z toho, že se nic nedělá), projížděla jsem na internetu pár článků a diskuzí. Jejich společným jmenovatelem bylo ožehavé téma církevních restitucí. Není důležité, kdo o čem psal a kdo diskutoval. Zaujalo mě ale, jak se někteří diskutující pozastavovali nad tím, že křesťan má být přece mírný a pokorný, oni ale přesto narazili na exempláře opačné. Arogantní, sarkastické, někdy až nenávistné. Takhle se přece nechová správný křesťan?! Správný křesťan dodržuje biblickou zásadu "kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;" (Mt 5,39), případně "milují své nepřátele a modlí se za ty, kdo je pronásledují." (tamtéž o pár veršů níže). Jak se tedy vyrovnat s tím, že ne všichni křesťané takoví jsou?

Za prvé je potřeba přiznat, že ne všichni křesťané jsou chodícími světci a světicemi. I jim občas ujedou nervy, což ale jejich chování ani v nejměnším neomlouvá, pouze vysvětluje.

Za druhé, ve světě lze potkat exempláře tzv. "černých ovcí", křesťanů, kteří se sice jako křesťané tváří, do pravého křesťanského života mají ale daleko a buď jim to nevadí nebo si to pro jistotu ani neuvědomují. Existenci takových jedinců chápe i ostatní společnost, vždyť jsme jenom lidi a grázlové se najdou všude.

A za třetí, je velký rozdíl mezi představou dokonalého křesťana, který oplývá všemi ctnostmi, věčně se usmívá, na nikoho se křivě nepodívá, celé hodiny se promodlí v kostele a ani v nejmenším mu nevadí, že je z něj boxovací pytel, a opravdovým křesťanem, který je ve své podstatě bojovníkem bez bázně a hany na straně dobra (že by odtud pocházel středověký ideál rytíře?). Je revolucionářem, který bojuje proti totalitě Zla. 

Křesťanství je totiž samo o sobě revolučním náboženstvím.

Je to náboženství paradoxů.

Jeho vyznavači totiž musí být "obezřetní jako hadi," ale zároveň "bezelstní jako holubice." (Mt 10,16)

Sám jeho zakladatel, Ježíš Kristus, je osobností vpravdě podivnou. Na jedné straně mluvil o lásce k nepřátelům, o odpouštění, které nesmí znát hranic a o tichých a pokorných, jejichž je království nebeské, na straně druhé je ale i autorem následujících výroků:

"Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.

Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni;

a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘.

Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden." (Mt 10,34-37)

Nechal po sobě plivat, nechal se mlátit, nechal se bez jediného slova obhajoby odsoudit k smrti.

Ale v jeden okamžik vyletěl na Šimona Petra (Mt 16,23), vícekrát ostře káral své učedníky a jindy naprosto nekřesťansky křičel v chrámu, kde způsobil hotové pozdvižení tím, že nebohým obchodníkům, kteří si jen vydělávali na živobytí, zničil jejich stánky a ještě se cítil být v právu. (Mt 21,12)

Svatý Pavel ve svých listech zmiňuje zbroj světla, meč Ducha, jímž je slovo Božího, štít víry, pancíř spravedlnosti a přilbici spasení (Ef 6,12-17).

K čemu tolik zbroje, když má křesťan být laskavý, pokojný a mírumilovný?

Že by k obraně lásky, pokoje a míru?

Není proti křesťanské víře vystoupit proti názorům, které ohrožují zdravý rozum, případně útočí na to, co je křesťanovi nejdražší - jeho církev a víru. Je dokonce povoleno používat ironii a vtipu, nejúčinnějších zbraní. Nesmí ale dojít ke ztrátám na životech. A přikázání "Nezabiješ!" se vztahuje i k urážkám...