Žije vůbec někdo, kdo taky v něčem nemá úplně jasno :-) ?

Když si čtu „Neurobiologii sebeuvědomování“ od MUDr. F. Koukolíka - vypadá to jako nezpochybnitelná pravda. Je to tak logické, tak jasné. Když si čtu OSHA nebo rozhovor s Dalajlámou - vypadá to taky jako nezpochybnitelná pravda. Je to tak logické, tak jasné.

Jedna z rad, jak psát „správně“ blog, se zabývala váháním ... je prý nepřijatelné. Vyjádřený názor musí být jednoznačný, jasný, rázný!
No ... ale já v životě nic jiného nedělám, než že nade vším dlouho váhám.

Mám ráda jeden časopis (je celý černobílý). Na úvodních stránkách bývá anketa, položená otázka a několik různých lidí odpovídá. Nejspíš záměrně jsou vybrané inteligentní odpovědi, které si ale navzájem méně nebo více, ba i úplně odporují. Často se stává, že s každým jednotlivým názorem v podstatě ... souhlasím - ale dohromady to samozřejmě nejde sjednotit.
Má smysl trestat staré zločiny? Můžou za agresivitu ve školách učitelé nebo žáci? Je vůbec pomoc rozvojovým zemím opravdu ku jejich prospěchu? Co je horší, alkohol nebo měkké drogy? Je možné odpustit cokoliv? Neklaníme se svobodě slova už příliš slepě? A je ten Bůh, nebo není?
Většinou dojdu k tomu, že ... prostě nevím. Podle čeho mám poznat, kdo má pravdu? Které informace jsou ty správné, objektivní?
Ideální by bylo (hlavně v osobním životě), kdybych měla možnost vyzkoušet různá řešení, vybrat to, z kterého vzešel nejlepší výsledek, pak vrátit čas a to jediné správné řešení aplikovat. Výborná představa.
Jenže jenže ... žiju bez možnosti jednat nanečisto. Takže někdy jsem na sebe pyšná, jak jsem to zvládla, a jindy si vyčítám, proč jsem sakra raděj neudělala to druhé ... kdybych tenkrát věděla, co vím dnes ...

Jednou mi bylo opravdu hodně smutno a moc jsem si přála zažít nějaké „znamení“.
A ono přišlo. Byl to zvláštní úkaz, radost se mísila s úžasem. Za chvíli jsem ale začala pochybovat, vždyť je to stejně jen náhoda, hodně nepravděpodobná, ale určitě jen náhoda.
„No vidíš, to jsem celá já, chci důkaz, a když ho dostanu, chci další .... takoví jsou lidi!“
A ono to znamení přišlo znova. Kdyby mi to někdo vyprávěl, samozřejmě bych mu nevěřila, ale sobě věřit musím, před tím neuteču. Byl to tenkrát (v rámci možností) hezký zážitek.

A co myslíte dneska? Zase o tom pochybuju.
A až to jednou budu vědět jistě, tak už to zas nebudu moct napsat.
Ale slibuju ... že každému, kdo bude chtít ... pošlu znamení. Klidně i dvakrát :-)

Nedávno jsem našla ve schránce nové číslo toho časopisu. Má jinou grafickou úpravu, jiný formát ... ale ... PARÁDA, anketa nezmizela, nepřijdu o duševní potravu. Můžu být klidná, váhajících je pořád dost, aby se vyplatilo pro nás psát.