Žertovně o neporozuměních v dorozumívání

Ať už z nedorozumění vzejdou veselé historky, které se rozlétnou do světa nebo se zrodí jen místní diskuze, kde se protivníci topí v žertovných i extremistických metaforách :-) jsem za to ráda. Projeví se tak pestrost povah v té nejhezčí formě.

Ráda pozoruju, jak někdy jedno slovo má pro každého jiný význam … i když jsou lidé třeba přímo ze stejného kraje.
Vybavuje se mi „vážný rozhovor“ s mým partnerem na téma, co je horší, jestli hnusný nebo odporný. Už to, že dialog „o dvou slovech“ trval s přestávkami celé dopoledne, svědčí o závažnosti problému :-).
Já jsem z toho vyšla jako necitlivá, nesečtělá a vykořeněná ze svého severovýchodočeského nářečí. A on jako omezený, ustrnulý ... atd :-).

A protože dnes píšu vesele, vytáhnu na světlo ještě humornou příhodu ze specifické oblasti komunikace, kterou je dorozumívání s předškolními dětmi. Byl to taky nezapomenutelný dialog.
Malá Danuška zpívá: „Prásk gubičem do koní, vítr sáně dohoní“.
Já na to: „Danuško, tam je - Prásknu bičem do koní, vítr sáně dohoní“.
To jsem to schytala: „Paní ředitelka ve sborečku přece to musí vědět když nás učí gubičem a mami co je gubič?“
„No gubič není nic, práská se bičem“. Nevyhrála jsem. Ale práskání Danuška pochopila, takže nakonec zpívala: „Prásknu gubičem do koní …“ A protože nemá hudební sluch po mně, tu jednu slabiku navíc do melodie vtěsnala bez problémů.

Samostatnou kapitolou jsou „sprostý slova“.
Některá mi tak zevšedněla, že je i používám. V určitých situacích sebe chápu.
„Kurva co je zase tohle!“ … standardně zaznívá před obrazovkou mého PC.
„Svině“ … se mi často samo vysloví, když se šroub odmítá chovat jako hřebík.
Mám známého, jinak ušlechtilého člověka, který výrazem „sračky“ (to jsem tedy z překvapení vynechala tři nádechy) pojmenoval, s naprosto klidnou tváří bez emocí, často interpretované skladby vážné hudby jenom proto, že jsou interpretované často.
Každý jsme si některá „oficiálně nespisovná“ slova osvojili a sblížili se s nimi.
Přimlouvám se ale za vědomé šetření s vulgárními výrazy, obdivuju každého, kdo se snaží pozvednout kulturu vyjadřování a … sama sebe začínám víc hlídat.
S přibývajícím věkem (se vzrůstající informovaností) totiž, ubývá v mém slovníku radostné jemnosti a šťastných bezstarostných výrazů a … s tím se nechci smířit.

Už s menším humorem v poslední době přemýšlím, jak těžké musí být dorozumívání mezi lidmi, jejichž rodný jazyk se tak příšerně šíleně liší (začala jsem se učit vietnamsky ... to je tak strašně jinýýý :-). Čím víc se o to zajímám, tím víc mi z toho jde hlava kolem a narážím jen na další a další rozdílnosti a život komplikující obtíže.

Ale stejně … nemám hudební ani divadelní sluch, literární příběhy mi připadají všeobecně příliš vymyšlené a křečovité. A příroda? No … je to hezké, ale žádné nesmírné prožitky radosti mě v krajině nepřepadají. Ty nejzajímavější zážitky mi přináší právě slova, komunikace, dorozumívání, výměna myšlenek … to je pro mě ta největší krása.

A abych nebyla za suchara ...