Stejně jsme všichni na jedné lodi

Narazila jsem na „vědecké pojednání“ o tom, že: muži mluví tak a ženy onak. To bylo vyzdvižené na prvním místě, rozebrané dopodrobna ... a až v pozadí, jen zmínka, že se to vlastně prolíná, že v každém je kousek muže a kousek ženy.

Tak já bych zrovna tyhle myšlenky prohodila.
Vidím víc těch „prolnutých“ jedinců, než těch vyhraněných. Připadá mi, že dnes už je to jen setrvačnost, co škatulkuje vlastnosti lidí podle pohlaví.
Každý slušný, citlivý člověk to má v životě těžké, bez ohledu na to, narodil-li se jako kluk nebo holka. Situace mužů je stejně obtížná jako situace žen. Proč se to pořád odděluje?
Problémy máme sice (díky té setrvačnosti) různé ... ale co do množství to vyjde nastejno. To jen někteří jedinci jsou charakterově horší, bezohlední, nepoučitelní ... ale je jich stejné procento mezi ženami i muži.
Také jsem si už vyslechla, že ženy jsou LEPŠÍ polovinou lidstva. No, to je kravina, až si ťukám na čelo. Stejná blbost, jako když někdo prohlašuje, že muži jsou chytřejší.

Ženy jsou fyzicky slabší než muži, to je fakt. Ale jsou silnější než děti nebo staří lidé, takže na tom nejsou zase až tak špatně, obzvlášť v bohatším světě, kam dnes už patříme. Nemluvím teď o rozvojových zemích, kde je ta fyzická převaha pořád ještě dominantní výhoda. Mluvím o svém okolí, o světě, který dokážu postihnout. Kde ženy mají větší příležitost vychovávat děti, mají na to víc času a z těch dětí, synů a dcer, vyrostou lidé, s vlastnostmi, které získaly.

Je to možná trochu zúžený pohled ... ale pořád na to kolem sebe narážím, na příšerně rozmazlené mladé muže, doslova neschopné samostatného života bez matky, na mladé ženy, které od dětství poslouchaly, že se pro ně vysoká škola nehodí, protože by měly pozdě děti.
Vidím holčičky v růžových šatičkách, ustrašené, aby se neumazaly, a chlapečky, u kterých je ušmudlanost považovaná za něco přirozeného. To není vrozené, to je naučily matky a babičky, které pak příčinu nespokojenosti hledají v mužích. Ne všechny ... ale je jich pořád hodně.
Nevidím jinou cestu, než vychovat syny a dcery tak, aby se jim žilo lépe, prostě vychovávat je stejně. Nedělit lidi na ženy a muže, ale prohlubovat prolínání možností, pěstovat pochopení, poznávat navzájem svoje trápení.
Nedělit děti na chlapečky a holčičky ... právě tohle může každý dokázat u sebe doma. Myslím, že v soukromí je to ještě důležitější než třeba v oficiální politice.
Jenže jenže .... setrvačnost je strašná síla.

Neuvažovala jsem takhle vždycky. Až v posledních letech prožívám úplně stejný soucit s ženou, která se bojí o své děti, jako s mužem, který musí do války.
Nespravedlnost osudu postihuje lidi bez ohledu na pohlaví.