Přestávám opakovat zděděná pořekadla

Před týdnem jsem napsala do dopisu: „Nesouhlasím s tvým názorem, ale stále budu bojovat za to, abys ho mohl svobodně hlásat“. V tu chvíli jsem to myslela vážně, hodilo se mi to do textu. Mám to zafixované jako související s úctou k „nepříteli“. Jenže …

Už se asi nedá dopátrat, koho to napadlo jako prvního, kdo to první vyslovil a ani si teď nevzpomínám, komu se to přisuzuje, ale … pomalu se mi to přestává líbit. Protože právě tohle rčení se používá příliš často v nevhodných souvislostech. Někdy jen z lehkomyslnosti, to ještě jde, ale častěji spíš z vypočítavosti.
Slyším kolem sebe tolik hovadin, u kterých rozhodně nemá smysl, bojovat za jejich svobodné hlásání ...i když právě „svobodou slova“ si autor zajišťuje alibi pro svoje výmysly. A slyším kolem sebe příliš zlých, nebezpečných výroků, které by bylo nejlepší okamžitě „zakázat“ ... a nejlépe všechny slabé jedince před nimi úplně ochránit (to ovšem nevím jak).
Takže si příště pořádně rozmyslím, než začnu „bojovat“ za šíření názoru s kterým nesouhlasím. A dlouho budu pátrat, jak to vlastně je … než si začnu o něčem něco myslet.
Nejdůležitější je přece jen dostatek informací. Důležitější než svoboda vyslovovat vlastní názor.

Už jednou jsem se takhle vzpírala často opakované myšlence. Tenkrát mě pobouřila věta: „Co tě nezabije, to tě posílí“.
To se mi tedy také vůbec nelíbí. Vlastně už od dětství jsem s tím prudce nesouhlasila. Ale když je člověk dítě, moc prostoru na nesouhlas nemá. (narodila jsem se v roce 1968)
Přece některé hrůzné zážitky jedince poznamenají tak negativně, že se s tím celý život nevyrovná, nedokáže zapomenout. Připadá mi velmi neuctivé, mluvit o „posílení“. Neuctivé vůči obětem. Vůči těm, kteří schytali ze světa to nejhorší.

A do třetice: „Utrpení činí z hochů muže“ … ovšem to platí také jen do jisté míry. Nesmí toho utrpení být příliš. Myslím, že hoch může zmužnět i správnou výchovou a osobní poctivostí a vzděláním, to vlastní trápení není nenahraditelné.
Slyšela jsem to i v zajímavé básnické formulaci: „Když byly lodě ze dřeva, byli muži z oceli. Když jsou lodě z oceli, jsou na nich muži ze dřeva“.
No … já bych tedy tomu, koho mám ráda, přála pořádnou bezpečnou ocelovou loď a on sám ať si je na ní klidně slabý jak houžvička.
Koho baví zátěž a boj s živly, je to jeho osobní volba … ale není to v mých očích automaticky statečný člověk.

Takže … přestávám opakovat všechno „co se říká“ a budu víc přemýšlet o tom, co je dobré po předcích převzít a co je lepší z dědictví vyřadit.

Úvod

Dlouho jsem si blogy pročítala až jsem se taky rozhodla: Přidám se. Čtyři články jsem si předepsala „do zásoby“, abych je mohla vkládat pěkně pravidelně, aby v tom byl taky trochu pořádek. Jenže lidské povahy se mění jen velmi velmi pomalu. Takže to dopadlo jako vždycky. Celé léto jsem sledovala blogy ostatních a posílala karmu každému, koho jsem dočetla až do konce. Když jsem objevila opravdu zajímavou, citlivou myšlenku, poslala jsem mail s obdivem přímo autorovi. A vlastní psaní ... zase nic.
Ale víte, to já nedělám jen tak spontánně. To je úmyslná systematická činnost. Je to moje osobní vzpoura všemu negativnímu. Když si čtu množství hloupých a urážlivých reakcí, tak to zlé prostě chci vyvážit něčím dobrým. Na světě je spousta dobra, jen je o něm málo slyšet.
No a teď už mě napadá jedině: „Měls pravdu“.
Můj partner mě totiž občas upozorňoval, že jsem jediný člověk, který se narodil sice inteligentní, ovšem s absolutní absencí ctižádosti.
Dokonce to po mně chtěl jednou nějak vysvětlit :-)
Tenkrát jsem odpovídala jen „významným obličejem“. Dnes to uznávám. Ale ... překonala jsem se a ... vložila první článek ... co mě tak v srpnu napadlo.
Třeba z toho vzejde něco dobrého.
Vlastně, je to lepší než psát dopisy, protože kdo blogy číst nechce, tak prostě nemusí.