Přehnané množství zákazů má často právě opačný efekt

Můžu vůbec napsat zamyšlení o rozdílech ve výchově českých a vietnamských dětí ... kde by z toho Vietnamci vyšli trochu líp? Asi né, že jo. No tak nic.  :-)

Než se rozzlobíte ... Nemyslím to nijak radikálně, vím, že ve všech zemích jsou extrémní, agresivní rodiče. Ale ty teď vynechám, to jsou případy pro psychiatry.
Taky nechci machrovat. Vychovala jsem jen jednu dceru a k tomu ještě sama, takže mi do toho nikdo nemluvil. Uvědomuju si, že poloviční podíl na její vydařené výchově mají šťastné náhody - dobrá školka, dobrá základka, poklidné malé město, charakterní vedoucí v dětských oddílech (moje dcera zbožňovala letní tábory – to si opravdu nevymýšlím). Chápu, že komu chybí „taková štěstí“, může mít s výchovou potíže i kdyby se rozkrájel, protože mu to prostě něco z vnějšku pořád kazí. A proti tomu je těžké bojovat.
Ale přece ...
Všimla jsem si toho už dřív. Při všech zdejších vietnamských veřejných oslavách, při malých rodinných sešlostech, kam mě občas pozvou ... ty jejich děti neotravují, nevztekají se, nebrečí.
Spokojeně pobíhají, nají se z každého talíře, hrají si vesele a celkem samostatně.
Nikdo na ně nekřičí, ve vzduchu nelítá spousta zákazů, nařízení a puntičkářských požadavků, jako jsem zvyklá vídat v českých rodinách u svých přátel i u blízkých příbuzných.
V říjnu jsem strávila tři týdny ve Vietnamu. A tam to bylo stejné. Děti jsou klidné, komunikativní, nezakřiknuté, vstřícné a přitom nijak viditelně „nezlobí“.
Přemýšlím, kde se to bere.
Je příčina v buddhistickém ovzduší?
Tam totiž existuje doporučení, že děti mají za povinnost upozorňovat rodiče na jejich chyby a to už v dětství. To mně třeba připadá hodně zajímavé. Vyrůstala jsem za komunizmu a o možnosti upozorňovat na chyby dospělých jsem nikdy nic ani nezaslechla.
Taky jsem vypozorovala, že ve Vietnamu nepoužívají dětské kočárky. Rodiče (matky i otcové) nosí děti v náručí, na zádech nebo je vezou (to jsou takové ty fotky: tři děti a tatínek na jedné motorce). Možná tak mají děti i rodiče tolik fyzického kontaktu, kolik potřebují a z toho pramení pocit bezpečí a klidu. (i když zrovna dneska, když tohle píšu, je venku takové náledí, že bych se bála o dítě i v kočárku natož v náručí)
Mně bylo od mládí nepříjemné takové to „nechat dítě uřvat“, aby si moc nezvykalo na pozornost.
A obhajoby takzvané „spartánské“ (častěji slýchávám „sparťanské“) výchovy mi vždycky přišly hloupé.
Sním o ideálu, jak by bylo hezké, kdybychom si vzájemně předali to lepší.
Češi by ukázali Vietnamcům kouzlo vkusu (to ve Vietnamu hóóóódně často schází ... viděla jsem i velkého pozlaceného Mikimause, co táhl na vozíčku pozlacené čínský zelí)
A Češi by zas mohli přijmout, že neustálé okřikování dětí a přehnané množství zákazů vede často k opačnému výsledku.
Rozhodně nemám chuť se učit od všech Vietnamců všechno. A vůbec nemám zájem o všechny kultury a víry. Jsem fakt ráda, že jsem Čech. Ale aby se jednotlivec nebo celá skupina lidí mohli posunout k něčemu lepšímu, je potřeba, aby jim někdo ukázal ty jiné lepší možnosti.
Ono to tak nakonec jednou dopadne. Najdem tu zlatou (né pozlacenou :-) střední cestu.
Ale to už budem možná všichni sedět v raketách a poletíme vstříc jinému vesmíru, poněvadž ten náš se prej zhroutí.
Tak ... šťastný let všem.