Pozitivisti – požehnané bytosti

Patří to k vývoji duše, že v dospělosti chápem, co jsme v mládí nechápali. A máme chuť omluvit se svým rodičům. Jen ... každý za něco jiného :-)

Kamila se s mojí mámou kamarádila od mé nepaměti, měly si vždycky co říct. Byla o deset let mladší než máma a o třináct let starší než já. A jak jsem dospívala, i já jsem začala mít si s Kamilou o čem popovídat. Byla u nás nejčastější návštěva. Milá a vítaná.
Jenže máma začala nějak rychleji stárnout. I táta. A nemoci jim stále více omezovaly život. Já jsem trpělivě poslouchala všechny jejich nářky a smutnění. Jsem kliďas. Vlastně mě to ani nijak neunavovalo, přišlo mi to přirozené. Jejich pohled na svět byl smutný, leč realistický, poněvadž naděje na zlepšení ... žádná.
Co si budem povídat.
Tou dobou Kamila nastoupila „pozitivní cestu životem“. Všechno bylo krásné, všichni byli dobří a úžasní a jediná kritická myšlenka z jejích úst nevyšla. Pokaždé veselá, optimistická, pusu od ucha k uchu ... doslova. A v nadšení ze svého moudrého postoje začala stejný způsob náhledu na život „doporučovat“ i ostatním. (Dočetla se totiž někde, že projevem moudrosti je stále dobrá nálada.) Takže už s našima nějak neladila.
K vyhrocení došlo jednou, když si máma znova postěžovala, jak je ta její diagnóza nezvratná a všechno je čím dál těžší. Kamila odpověděla něco jako: „A to jsem ráda, že jsem vás oba viděla, že jste zdraví a máte se dobře“.
„COŽE ... seš snad hluchá ... nebo blbá?“ ... slyšela jsem mámu až do druhého patra.
Kamila odešla. „Ty optimisti by se měli včas střílet“ ... slyšela jsem mámu už za zády.
Ani mi to tenkrát nepřišlo vtipný. V tom tónu jejího hlasu byl opravdový odpor.
Jejich přátelství šlo do háje.
Často jsem do mámy hučela: „Kamila tě pozdravuje, nechceš ji pozvat, vždyť jste se už dobu neviděly, pořád se na tebe vyptává ...“
Nechtěla. Mně to přišlo nerozumný. Nechápala jsem to. A bylo mi líto, že máma už se z té své otrávenosti nevyhrabe a že si zkazí i tak dlouhé přátelství.
Rodiče zemřeli krátce po sobě. A Kamila přesměrovávala svoji pozornost stále více na mě. Život utíká a i já začínám obcházet doktory. Zatím to není vážné, ale je mi jasné, že už to nezmizí. I jiné problémy mi nedají spát a nevím jak z toho ven. Svojí touhou dělat lidem okolo sebe jen radost a každému vyhovět jsem si zatraceně zavařila.
Teď já poslouchám Kamilino: „A to jsem ráda, že tě potkávám, sluší ti to a viděla jsem tvou dceru s hochem, ta už je na vdávání, to máš radost že jó, vidím na tobě, jak seš šťastná, úplně to z tebe vyzařuje“.
Sakra Kamilo, ten Áji kluk nám dělá víc starostí než radosti, vážnejch starostí, a mě čekaj dva měsíce v nemocnici a u tohohle kabátu mám rozdrbanou podšívku tak, že se ho mezi lidma stydím svlíknout, a vím určitě, že na jinej teď fakt nemám, a to ani nemluvím o těch nezaplacenejch složenkách ...
Nahlas to ale nikdy neřeknu. Bylo by to zbytečný.
Nenapadá mě ani to mámino: „Optimisti by se měli včas střílet“. Místo toho si říkám: „Promiň mami, už tě chápu “. Kamile se vyhýbám, mobil jí nezvedám. Vím, že si za svoje problémy můžu hlavně sama, ale rozhodně nemám chuť poslouchat, že nejsou, že se vlastně nic nestalo. To je přece úplně mimo realitu.
Nejsem zaslepený pesimista, občas mě někdo potěší, něco rozesměje a vídám i opravdovou krásu kolem sebe. Někdy!
Ale vždycky? V každé situaci? To teda né. Nejsem blázen.
Tento příběh je smyšlený a případná podobnost postav a místa je čistě náhodná :-)