Někde ani sedm ukazatelů nepomůže

V létě se to tak dělá, né? Že se chodí a jezdí na výlety. A nemusí to být zrovna Hluboká nebo Tatry, stačí třeba nedaleký, skromný cíl ... jsem si myslela.

Nejdřív nás zamkli na zámku v Kuksu. Kdyby mi to někdo vyprávěl, řekla bych, že kecá, že si to přikrášlil, přece ti průvodci se musejí bát, aby tam někoho nezapomněli, vždyť by mohl krást. Nebáli se. Jen jsme se při odchodu moment pozdrželi u vitríny, ty zajímavosti stály za to, ostatní zahli za roh ... a pak už jsme je nedohnali včas. Zamčeno.
Chvíli jsme hledali chybu v sobě, že jsme si třeba spletli východ, bylo tam víc možností, pak jsme čekali až se pro nás někdo vrátí, potom jsme pochopili, že ťukat na vrata nemá smysl ... a potulovali jsme se po zámku. 10 minut to bylo dobrodružné, dokud jsme se nezačali vyrovnávat s představou, že další výprava přijde zhruba za tři čtvrtě hodiny. Žádné nedůstojné vylézání oknem v našem případě nepřipadalo v úvahu ... a asi by to ani nešlo.
Ale měli jsme štěstí, při osobním pátrání jsme narazili na jakýsi postranní východ pro zedníky ... otevřený. Paráda. Jsme venku. No venku ... na oplocené zahradě.
Vedro, žádný stín. Upíjíme za zásob pití a hledáme vrátka. Máme je!
Ivo: „To jsme to zvládli brzo, mohli bychom se jít podívat i na ten Betlém, co myslíš?“
Já: „Tak jó“ (povzneseně). Na ten milý tón jsem pyšná, protože se jednalo o Braunův Betlém v přírodě, tj. množina plesnivých, křečovitých soch ve studeném lese. Moje vzpomínky z dětství byly nekompromisní. Jsem zdejší, Betlém jsem musela navštívit několikrát s batůžkem, vždycky to byl stejně nepříjemný zážitek, jen vjem nudy a chladu.
To by se ale teď v letním vedru vlastně mohlo hodit. Jdem.

Kudy? No tamhle je nějaká cedule, která ukazuje směr. Vyrážíme. Vedro, žádný stín. Jdem dost dlouho. Nemáme pochybnosti, vždyť jde stejným směrem i několik dalších lidí.
Ti všichni ale najednou zahnou za ostrůvek stromků a keřů. A zastaví se ... na vlakové zastávce.
Ivo: „Prosím vás kudy se dostanem k Betlému?“
Neznámá paní: „Nó ... vlastně můžete jít pořád dál ... žejó Pepó ... stejnou cestou“.
Já: „A nemůžem někde špatně uhnout, nemůžem někde zabloudit?“
Zase ta paní: „To né prosim vás“.
Pokračujem. Vedro, žádný stín. Dojdem k lesu. Vidíme veliký poutač, barevný, omyvatelný, s vyznačenou okružní poznávací cestou. Hurá. To to mají ale pěkně udělané, to je dobře, že se o to takhle někdo stará. Taková pěkná cedule, tak 150 na 100 cm ... tady v odlehlé krajině.
Jen je mi divné, že okružní cesta má v podstatě tvar ležaté osmičky a taky se tam nějak nelogicky míchá zelené a červené značení, ale mlčím ... Ivo (není zdejší) je nadšený. Je to naše první společná dovolená.
První socha. Aha to je asi ta v nejhorším stavu ... ale má hlavu a i 3 končetiny, tak dobrý. Hlavně, že jsme to našli. Jdem dál ... tak 20 minut.
Já: „Už jsme dlouho nic neviděli, viď. To já myslím, že ty sochy bývaly blíž u sebe, že bylo od jedné vidět na další.“
Ivo: „Nojo, mně je to taky podezřelý, ale nechtěl jsem remcat“

Jé značka, výborně. Ale červená. Myslela jsem, že jdem po zelené. Už se pomalu přestáváme radovat, že jdeme z kopce, poněvadž sráz je velice nepříjemně strmý.
Další cedule. Jiná, menší. Hurá, tak to jdeme asi správně. Radost netrvá dlouho. Z cedule nedokážem pochopit, v jaké části okruhu se vlastně nacházíme.
Pokračujem ... směrem dolů ... až jsme u řeky. Občas nějakou turistickou značku vidíme, nejsme úplně mimo ... ale na betlémový les, jak si ho pamatuju, to nevypadá. Stezka se úží, kopřivy, hmyz, hniloba, pavučiny. Jsem nad věcí.
Uprostřed stezky se opalují dva hadi. Nepoznám jaký druh, utekli rychle. Prostě běžný hadi. Né že bych se bála, ale: „To tudy asi moc turistů nechodí, že?“
Ivo: „Tamhle je asfaltka, ta nás někam dovede“. A dokonce i lidé, čekají na autobusové zastávce.
Já: „Tak někam pojedem, radši, co ty na to?“
Ivo: „Ještě to zkusíme“ (nadšeně).
Souhlasím, mám ho ráda.
„Prosím vás kudy se dostanem k Beltému?“
Neznámá paní: „K betlému? Dyť jste votamtuť přišli“.
Já: „Né přešli jsem asi jinou cestou“ (celkem slušným tónem, jsem kliďas).
Za chvíli se všechno vysvětlí. To ta ležatá osmička. Pokračujem jiným směrem, už správně.
Dost dlouho pokračujem, po asfaltce, vedro, ani kousek stínu. Šetříme s pitím.
Jééé vesnice, máme se koho zeptat.
Další neznámá paní: „Jo jó, jdete dobře, na konci vesnice je směrovka, půjdete mezi poli a pak do tunelu a do kopce a tam už to je“. No sláva, aspoň nebudu muset nikomu vyprávět, že jsme to nenašli.

Cedule ukazuje jasně na silnici, né mezi pole. Jdem po silnici. Jen chvíli, pak nás napadne, že to je asi směrovka pro auta a vracíme se. Jdem mezi poli, tunýlkem, vcházíme do lesa. Paráda stín. Došlo nám totiž pití. Proti nám jdou mladí uřícení cyklisté. Divné, proč vedou kola z kopce.
Já: „Prosím vás, dostanem se tudy k Betlému?“
Cyklisté: „Nojó, ale je to dost do kopce. Ale stojí to zato“
Já: „Jak komu“ (ale jen v duchu).
Jdem ... lezem do hodně strmého kopec. Hodně dlouho. Cestu si usnadňujem hodně zoufalým humorem.
Jsme nahoře.
vo: „No to snad není možný ... sem prsknou tři cedule, skoro stejný, to to nemohli rozmístit po trase, to byli líný, tak to vyklopili všechno tady, na jedno místo, kam se dostali dodávkou“. Má pravdu. Cedule jsou sice různé, ale se stejnými informacemi. Jedna leží, jedna se kácí ... a ta třetí - je stejná, kterou jsme viděli úplně na začátku a měli z ní radost.
Navíc obsahově neberou ohled na to, kde byly umístěné ... takže zase nechápeme kterým směrem k Betlému. Kudy máme jít my, co stojíme zrovna na tomhle rozcestí? V úvahu přicházejí dvě možnosti. Vybíráme tu špatnou ... což nám dojde po půlhodině chůze, kdy už jsme tak dlouho neviděli žádnou značku, že není pochyb, že jdeme zase špatně. Už ale nemáme sílu se vracet. Ještě dost dlouho pokračujem.

Slyšíme vlak. Tady? Vidíme koleje. Jsme na vlakové zastávce Žireč. To slovo znám z dětství. Vedro, nikde žádný stín, žádná stříška, vůbec nic. Intelektuální oblečení se na nás lepí. Ivo má kalhoty od obleku, já džíny a šaty né stoprocentně bavlněné. (aby nám nebyla v lese zima) Neprodávají tu ani jízdenky, natož pití. Z vybledlé cedule za oknem pojímáme naději, že vlak přijede už za 7 minut. První opravdové štěstí za dnešek. Jednovagonku si musíme stopnout, staví jen na znamení. Za chviličku nás vláček šťastně doveze do Jaroměře.
Neztrácíme dobrou náladu ... jen na procházku už dnes večer určitě nepůjdeme.
Jsme jediná výprava na světě, která po 3 a půl hodinách bloudění Braunův Betlém nenašla. Nikdy jsem o něčem podobném neslyšela ... a to tu bydlím už 40 let