Minipříhody z cest - první

Nádraží to není velké, nejdelší fronta na lístky, jakou jsem tu vystála, čítala tři lidi vkuse. Takže ... tak prostorově výraznej pes vzbudil pozornost nás všech čtyřech cestujících v hale.

Stála jsem daleko, neslyšela jeho páníčka, když kupoval jízdenky, ale přirozeně mi proletělo hlavou, kolik asi stojí psí lístek ... a jestli jsou třeba různé velikostní kategorie. Tenhle by patřil určitě do té nejvyšší. Milovník psů by řekl „tele“, já jsem viděla dost slušně vyžranou dogu. Vypadala flegmaticky ale ... pohladit bych si ji nešla ani za peníze.
Nádražní dveře ... no vrata ... rozrazilo štěbetání asi miliónu dětských hlásků. Aha, výlet. Bude veselo :-(. Tolik jedinců se tady už dávno nesešlo. Doga zavrčela ... a ustoupila do rohu.
Jediná učitelka ukočírovala pištějící roj do opačné půlky haly a obstarala hromadnou jízdenku.
Děti si slonožirafy povšimly, ale bylo to příliš daleko a měly v tu chvíli jiné zájmy.
Rychle a celkem poslušně se přemístily na perón. Zase byl klid. Pištění za prosklenými dveřmi znělo už příjemně. Najednou tu byl ve vzduchu život ... na místo obvyklé zatuchliny.
„Můžu vrátit tu jízdenku a koupit si do jedničky?“ Majitel dogy zjevně usoudil, že v obyčejné dvojce by pro samý „výlet“ neměli klidu.
Nevím, co pokladní odpověděla, ale znám ji, ochoty a přívětivosti se u ní člověk nedočká.
Chvíli probíhala diskuse, zřejmě došlo jen k prodeji jakéhosi jedničkového příplatku. Muž přidal 2 bankovky, uklidil peněženku, tak jsem usoudila, že se mu transakce nakonec povedla. Jízdenku si ale dlouze prohlížel ... pak se pár kroků vrátil: „Je tam příplatek i pro toho psa jo? Abych neměl ještě nějaký problémy.“
„Ne, pes do jedničky nesmí“ ... zaznělo za okýnkem. To už jsem slyšela dobře, nějak jsem se samovolně ocitla blíž.
„Jak nesmí? To jako budu já v jedničce a pes ve dvojce?“
„To je vaše věc.“
„Proč jste mi to neřekla dřív?“
„Vy jste chtěl do jedničky!“
„No ale ježišmarjá dyť jste věděla, že jedu se psem. Tak to ten příplatek chci vrátit a pojedu ve dvojce.“
„Příplatek vrátit nejde.“
Jinou odpověď bych ani nečekala, mám tady zkušenosti.
Diskuse pokračovala. Hlasy se zvyšovaly, jak už to tak chodí.
Do příjezdu vlaku zbývalo pár minut. Muž pomalu začínal objektivně chápat svoji situaci ... jakože tentokrát ho asi jeho maxipes nezachrání.
I doga vytušila problémy. Pozorovala jsem, jak významně zvedla jedno velké obočí a ještě víc jí poklesly kouty tlamy. Vypadala jak nakreslená, jak přidaná ve Photoshopu. Úplně jsem nad ní viděla tu komixovou bublinu s textem: „No tak to vidim, že neska snad nikam nepojedu“.
„To si vyřiďte s průvodčím“ ... s jasným pocitem nedotknutelnosti pokladní zavřela okýnko a zmizela.
Odcházela jsem z haly poslední, z vychytralosti, jakože uvidím kam nastupuje doga, kam výlet ... a já budu moct jít na opačnou stranu, mám ráda klid.
I učitelka chtěla usadit děti směrem od dogy, má přece zodpovědnost.
A také zkušenosti, takže to rychle vzdala.
Jak vosy na bombón ... jinak se to říct nedá.
„Mužem si ho pohladit“ ... ptaly se ty bojácnější. Ty normální bez optání natahovaly ručičky vysoko nad hlavu a všechny si „hladily pejska“. Byl to fakt velikostní kontrast. Hlavně ty zuby, ty dětské rozzářené perličky a obrovské zažloutlé psí tesáky. Doga projevila inteligenci a pochopení, nechala si všechno líbit a tvářila se ohleduplně až důstojně.
Dojalo mě to tak, že jsem nastoupila stejnými dveřmi a ... dokonce jsem pocítila maličkou chuť ... taky si kousek pohladit.
Děti se rozmístily vždy po šesti na čtyři sedačky a věnovaly se už zase samy sobě. Pán seděl sám na čtyřce a u noh se mu široko daleko rozvalovala doga, byl na ni v tu chvíli pyšný.
I průvodčí se na ni usmál a popovídal si s dětmi.
Po protivné prodavačce jízdenek už nikdo ani nevzdech.