Minipříhody z cest - druhá

Usadila jsem se na svoje oblíbené místo ve vlaku. Byl víkend, všude volno, prázdno, klid. Prostor voněl novotou, za mnou konec vagónu, přede mnou už jen dvě neobsazené „čtveřice“ a schůdky nahoru do jedničky. Byl to takový ten nový, dvoupatrový pantograf, co jezdí v okolí Prahy. Né, že bych vyloženě nesnášela lidi, ale prostě ráda sedávám sama. Ráda poslouchám svoje myšlenky. Bylo mi dobře.
Což se ale ve chvilce zvrtlo.
Nastoupila ... spíš nalezla ... skupina výrostků, někteří byli určitě už dospělí, tedy fyzicky. Rozvalili se i na zemi. Z jejich agresivity šel strach. To byl první vjem. Nadávali si mezi sebou, různě se mlátili, upíjeli z flašky vodky, rozlili pivo ... nesnáším ten zápach. Nejraděj bych si přesedla, ale zabírali celou únikovou cestu, nechtěla jsem riskovat, že je popudím svým čistým vzhledem a rozhodla jsem se počkat, až přijde průvodčí, za jeho přítomnosti se přemístím jinam. Jak bych v tu chvíli byla ráda za ještě dalšího normálního spolucestujícího. Zastal by se mě vůbec někdo? Troufl by si jim někdo odporovat?
Jeden se předklonil, zíral na schody do jedničky a zařval:
„Pocem, né, tady to máš lepší, ha ha ha“
„Nebuď blbej a nefuň tam na to sklo nebo praskne“.
Za chvíli zase: „ Ti řikám poď tady dolu, né.“
„Tak dělej ty vole.“ Přidal se další.
Vůbec jsem nechápala o co jde. Nejspíš se jim někdo znelíbil už od pohledu. Ach jo.
Do půlky schodů sestoupil takový ... úředníček. Nemyslím to povýšeně, ale byl to člověk malý, velmi hubený, v bílé košili, s brejličkama a nepovedeným účesem. Trochu se naklonil, okoukl skupinu, zamaskoval leknutí a vrátil se nahoru.
„Pocem né ty vole dokuď je čas“. To byl nejspíš jejich kápo.
Tón jeho hlasu nezněl až tak výhružně, jako jeho slovník ... ale stejně jsem čekala ... nějakou tragédii. Začínalo se mi dělat špatně. V takových situacích nejsem hrdinka.
Ten pán opravdu sešel až dolů.
Opatrně překročil opilce na zemi, stoupl si k oknu ... a mával.
Byl to nezapomenutelný okamžik.
Ve vedlejším vlaku, těsně vedle našeho, úplně naproti, mávala paní. Malá, neštíhlá, šťastná, tak kolem padesáti let. Oba se zamilovaně usmívali. V tu chvíli měli svět jen pro sebe.
Okno sice nešlo otevřít, ale bylo přece jen větší než nahoře v jedničce ... a stáli tak přesně naproti sobě.
Nejspíš oba poprvé rozvedení, začínali nový život, navštívili se a teď odjížděli, každý jiným směrem. Mávali si, ťukali na okna ... než se její vlak rozjel a zmizela z dohledu.
Muž opatrně ukročil dozadu, poděkoval a vrátil se nahoru.
„Sem ti ty vole řikal, že je to tady lepši, né“
Jinak žádné posměšky, žádné urážky na jeho adresu.
Ten přiopilý hulvát ze skupiny nepřizpůsobivých spoluobčanů měl stejné pochopení pro lásku jako já.
Nepřesedla jsem si.
Někdy něco v životě může dopadnout i dobře.