Láska a kašel se těžko zakrejvaj

Začala jsem se od nich vzdalovat, aby si mě nevšimli. Ještě naposled jsem se na ně otočila. Á...hele...

Popocházela jsem po autobusovém nádraží. Pokukovala po lidech ... nějak si to čekání člověk zkrátit musí. Fascinovaly mě její vlasy. Prostě krásné, přirozeně vlnité, hodně dlouhé vlasy. Takový bych fakt taky chtěla mít. Oblečená byla nevýrazně, sportovně. Obličej jsem jí neviděla, protože ze zrovna objímala se svým chlapcem. Líbali se. Jen tak lehce, takže to působilo romanticky a něžně. Akorát že ... ten chlapec ... byl o hlavu a půl menší. Přibližně stejně nevýrazně sportovně oblečený. Vlasy měl krátké, lesklé, nápadně pěkně ostříhané. Jako z kadeřnictví, né jako od maminky. Vzpomněla jsem si, jak jsem zásadně nikdy nechtěla stříhat partnera ani dceru, věděla jsem, že by to špatně dopadlo a bylo by to dlouho vidět.
Měla jsem z té dvojice dobrej pocit. Jak je to hezký, když se někdo nenechá svazovat konvencemi - jakože muž musí být ten vyšší a silnější a žena je jen něco křehkého k obdivování. Pomalu jsem se od nich začala vzdalovat, aby si mě nevšimli. Ještě naposled jsem se na ně otočila. A hele! Ta vysoká s krásnými dlouhými vlnitými vlasy ... byl kluk. No a jasně ... ten menší s chlapeckým sestřihem byla holka. Při pohledu do jejich tváří nebylo pochyb. Musela jsem si tu svoji prvotní radost trochu poopravit.
Vlastně i to je hezké, když se někdo nenechá svazovat konvencemi a nebojí se vypadat jak holka (když je kluk) i když jen zezadu.
Dojímalo mě to. Třeba jim to vydrží ... ta svobodomyslnost. Ta něha a vzájemný obdiv.
No a jestli se rozejdou, tak ať jim zůstanou aspoň ty jejich účesy  :-).
Za týden.
Posedávala jsem na autobusovém nádraží. Pokukovala po lidech ... nějak si to čekání člověk zkrátit musí. Naproti na lavičce seděli dva mladší muži. Nejdřív mě proletělo hlavou, že to jsou homosexuálové a mají se rádi a pak jsem překvapená začla přemýšlet, proč mě to vlastně napadlo. Běžně takhle vůbec neuvažuju. Prostě se na sebe tak hezky dívali. Tak jemně. Ten, co jsem mu viděla do tváře měl až takový jas v pohledu. Těžko se to popisuje. Jeden držel hodně obnošený, placatý batůžek. Odhadovala jsem, že má uvnitř notebook. Druhý měl igelitku s nákupem jídla. Ten vpravo seděl trochu ... tak lehce nepřirozeně ... nakloněnej k tomu s batůžkem a já jsem si uvědomila, že přesně takhle jsem sedávala já, když se mnou můj partner čekal na vlak a něco mi vyprávěl, přesně takhle trochu jsem k němu byla nakloněná. To bylo to, co přitáhlo mou pozornost.
Vybavuje se mi citát: „Láska a kašel se těžko zakrejvaj“. Jo ... tak to je přesný.
Třeba jim to vydrží... ta svobodomyslnost. Ta něha a vzájemný obdiv. No a jestli se rozejdou, tak ... ať je to jen a jen z jejich volby. Ať nemusí platit daň za to, že se narodili trochu jiní.
Myslím, teď na film „Zkrocená hora“. Před pár dny jsem se na něj zase dívala. Je to obdivuhodně zachycený téma. Přišlo mi to strašně strašně smutný. Znám ten pocit, to: „Nemůžeme být spolu, protože nám to svět nedovolí.“ Možná proto jsem k tomu tak citlivá.
Sám se člověk snadno vzepře ... ale zatáhnout do velkých těžkostí i partnera, to je složité rozhodování.
Snad se bude všechno pořád dál a dál zlepšovat. Pomalu ale přece.
Všimla jsem si, že než vložím článek, můžu si zamítnout diskusi. Tak toho využívám. Nechci dát prostor urážkám. Komu se ten text nelíbí, ať si najde jiné čtení a basta.